Střípky z dějin Pustiměře

 

Příchod Slovanů na Moravu

Postupně ze tří stran Moravu začali osidlovat Slované nejprve ve službách Avarů. Tehdy byly cesty plné nejen loupeživých skupin, ale i neustále mocenské šarvátky ohrožovaly nejen zboží kupců, ale i je samotné. Tak bylo nutné, aby si každý sám, udržoval pro obranu svou i svého zboží ozbrojenou družinu. Kupec Sámo byl velice obratný vůdce. Slované, kteří se bouřili proti Avarům, se uchylovali pod jeho ochranu, a nakonec se stal jejich náčelníkem. Vznikl kmenový svaz, dnes známý jako Sámova říše (7. stol.), (říše – v Evropě předstupeň národního státu).[1] Podle posledních výzkumů označil Martin Wihoda jako velice významnou Vyškovskou bránu, která byla součástí důležité obchodní tepny spojující území od pobřeží Baltského po Středozemní moře tzv. Jantarové stezky, která se vinula kolem ostrožny Hradisko u Zelené Hory od severu a rozšiřovala se směrem na Ivanovice a dál k jihu. Podle Čeňka Stani[2] byla tato ostrožna osídlena kontinuálně od mladší doby kamenné až do 16. století, kdy po přenesení biskupského sídla na nově postavený hrad Melice, byla poslední skupinou, která zde žila, pravděpodobně loupeživá skupina. Postupem času toto místo jako sídlo zaniklo a zarostlo tak, že vymizelo z paměti následujících generací obyvatel žijících v okolí.

Podle zpráv byzantských kronikářů se první slovanské kmeny s ještě nevykrystalizovanými etnosy[3] objevují na středním Dunaji, a tedy pravděpodobně i v zemích kolem soutoku Dunaje s Moravou už před polovinou 6. století. Slované sem přišli pravděpodobně přímo ze své pravlasti, která se rozkládala na širokém území severně od Karpat, Jeseníků a Krkonoš, mezi dolním tokem řeky Labe až břehům Dněpru na východě.[4] Dřívější výklady, omezující slovanskou pravlast jen na močály, zvané někdy „Pinské“,[5]jsou zcela nepravděpodobné, neboť nedokážou vysvětlit, jak z těchto močálů mohli Slované během jedné či dvou generací zalidnit celou východní polovinu Evropy a osídlení výchozí oblasti přitom zůstalo stále na stejné úrovni. Slovanské kmeny se totiž objevily v šestém století prakticky ve stejném čase zároveň na středním Labi a na jihu až v Řecku, Slované se přeplavili dokonce až do Malé Asie, jak jsme informováni z různých písemných zpráv.[6] Je třeba přiznat, že archeologicky je slovanská kultura z počáteční doby rozsídlení Slovanů velmi obtížně odlišitelná od ostatních, navíc jsou hmotné pozůstatky, zejména v souvislosti s důsledně uplatňovaným žárovým pohřbíváním, velmi vzácné, na rozdíl od pohřebišť kostrových, kam se ukládala vždy celá široká škála předmětů. K uvedeným obtížím se přirozeně řadí ještě další problémy, zejména pokud se týká přesného datování nalezených památek, které pro jejich běžný sídlištní ráz lze jen obtížně srovnávat s datovatelnými předměty, většinou šperky. Převážně z tohoto období známe jen velmi jednoduchou, v ruce lepenou keramiku, která podle místa prvních a velmi častých objevů byla nazvána pražským typem. Ačkoliv pohřebiště s žárovými hroby v urnách pražského typu bylo objeveno až pod řeckou Olympií,[7]shodují se badatelé v názoru, že keramika pražského typu není jediným representantem slovanské kultury té doby. … Po odchodu germánských kmenů ze střední Evropy na jaře roku 568 (pozorný čtenář si jistě všímá první známé osudové osmičky v našich dějinách), kdy pod vedením Langobardů se germánské a další kmeny ze středního Podunají přesunuly do severní Itálie, zůstali zde jen Slované.[8] S nimi se pak na území Maďarska objevili již zmínění Avaři, směsice různých kmenů, mezi nimi nepochybně vedle etnosů středoasijských, stepních, také Germáni a Slované.[9] Proti politické nadvládě příslušníků etnicky pestrého avarského svazu byla namířena vzpoura slovanských kmenů na začátku 7. století, jak nás informuje burgundská kronika tak řečeného Fredegara.[10]

KRONIKA TAK ŘEČENÉHO FREDEGARA[11]

JEDINÉ SOUDOBÉ SVĚDECTVÍ O EXISTENCI SÁMOVY ŘÍŠE –
PRVNÍHO HISTORICKY DOLOŽENÉHO MOCENSKÉHO ÚTVARU SLOVANŮ

Čtyřicátého roku vlády Chlotarovy shromáždil člověk jménem Sámo, národností Frank z kraje Senonago,[12] větší počet kupců a vypravil se obchodovat ke Slovanům, zvaným Vinidé. Slované se již počali bouřit proti Avarům zvaným Hunové a jejich králi – kaganovi.
   Vinidové byli již od dřívějška befulci Hunů, neboť když Hunové s vojskem válčili proti nějakému národu a stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidé bojovali: jestliže se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však byli Vinidé byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabývali nových sil. Befulci byli Huny nazýváni proto, poněvadž v bitvě tvořili dvojitý šik, postupující před Huny. „Právě pro svou odvahu a bojové schopnosti bývali právě Češi na špici útočných formací Hunů (Avarů), s nimiž se dostali na naše území a usadili se zde.“ vysvětlil Wihoda na své přednášce.
 Dále pokračuje Fredegar ve své kronice.  Hunové přicházeli po jednotlivé roky přezimovat ke Slovanům, ženy Slovanů a jejich dcery si brali do lože. Kromě jiných útlaků platili Slované Hunům daně. Synové Hunů, kteří byli zplozeni s ženami a dcerami Vinidů, nechtěli nakonec snášet křivdy a útisk. Odmítajíce vládu Hunů – jak jsem shora připomněl – začali se bouřit.
   Když Vinidé s vojskem zaútočili proti Hunům, obchodoval u Vinidů Sámo, o kterém jsem se zmínil výše. I vytáhl s nimi ve vojsku a tam prokázal Vinidům proti Hunům takovou užitečnost, že to bylo hodno podivu, neboť nesmírné množství Hunů bylo pobito mečem Vinidů. Vinidé, když viděli Sámovu užitečnost, zvolili ho králem nad sebou a šťastně u nich vládl třicet pět let.[13] Za jeho panování svedli Vinidé mnoho bojů proti Hunům a jeho radou a schopností Vinidé vždy nad Huny zvítězili. Sámo měl dvanáct žen z pokolení Vinidů, z nichž měl dvacet dva synů a patnáct dcer.[14]   Když Dagobert vládl již sedmý rok ..., jeho [Sámova] schopnost vzbudila vpravdě tak silné obavy, že všichni se s oddaností pokořovali a poddávali jeho moci. Též národnosti, které sídlí při hranicích Avarů a Slovanů, ho s přesvědčením ujišťovaly, aby pokojně prošel jejich týlem a státní mocí podřídil své vládě Avary a Slovany i lid ostatních národností.[15] , [16]
   Toho roku zabili v Sámově království Slované, zvaní Vinidé, kupce Franků s četným doprovodem a jejich majetek uloupili. To byl počátek rozepře mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I poslal Dagobert vyslance Sicharia k Sámovi, žádaje, aby se postaral o spravedlivou náhradu za kupce, které jeho [lidé] pobili nebo jejichž majetku se neprávem zmocnili. Poněvadž Sámo nechtěl Sicharia spatřit a odmítal ho přijmout, Sicharius se oblékl v takový šat, aby se podobal Slovanům. I předstoupil s doprovodem před Sáma a oznámil mu vše, co měl uloženo. Ale jak bývá zvykem pohanství a zpupnosti [nepravých] vládců, nebylo Sámem nahrazeno nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili. Sámo pouze chtěl, aby se navzájem uplatnila spravedlnost a aby se ustanovila soudní jednání pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami.
   Sicharius jako pošetilý vyslanec pronesl nevhodná slova, která neměl uložena, i hrozby proti Sámovi, že totiž Sámo a lidé jeho království jsou Dagobertovi povinni službou. Sámo uražen odpověděl:
   „Země, kterou máme, je Dagobertova a i my jsme jeho, avšak jen pokud bude mít v úmyslu zachovat nám přátelství“.
   Sicharius řekl: „Není možné, aby křesťané a služebníci Boží mohli uzavřít přísahy se psy“.
   Sámo mu v odpověď pravil: „Jste-li vy Boží sluhové a my psi Boží, tu, když vy ustavičně konáte proti němu, nám je dovoleno, trhat vás za zuby“.
   A Sicharius byl odstraněn ze Sámovy přítomnosti.
   Když to Dagobertovi oznámil, Dagobert zpupně poručí vyslat proti Sámovi a Vinidům vojsko z celého Austasijského království. Vojsko postupuje na Vinidy třemi šiky, ba rovněž Langobardi, najatí Dagobertem, vytáhli vojensky na Slovany. Zatímco na druhé straně se Slované na těch a jiných místech připravovali, vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem dosáhlo vítězství v území, kam vtáhlo. Taktéž Langobardi získali vítězství a Alamani i Langobardi odvedli s sebou větší počet zajatců. Avšak Austrasijci, když oblehli hrad Vogastisburg,[17] kde se opevnila větší část sil Vinidů, bojovali po tři dny. Tam byli mnozí z Dagobertova vojska pobiti mečem. Potom se ostatní dali na útěk zanechali tam všechny stany a věci, jež měli, a navrátili se do svých domovů.[18]
   Vinidé potom mnohokráte vpadli pustošit do Durynska a do jiných území království Franků. Též Dervan, vévoda národnosti Srbů,[19] kteří byli z národnosti Slovanů a již jednou se kdysi přiklonili ke království Franků, dal se se svými lidmi pod ochranu království Sámova. Toto vítězství, které Vinidé nad Franky vybojovali, nezískali Slované ani tak statečností, jako bezhlavostí Austrasijců, neboť ti zjistili, že upadli u Dagoberta v nemilost a byli jím neustále vykořisťováni ...

 V tom roce zavládlo velké vzrušení v Panonii, království Avarů, zvaných Hunové, poněvadž se bojovalo o královládu. Šlo o to, kdo by se měl stát nástupcem, [zda] jeden z Avarů, [či] druhý z Bulharů. Sešlo se množství lidu a oba dva vzájemně zápolili. Nakonec Avaři Bulhary přemohli.[20] Bulhaři [byli] přemoženi a devět tisíc mužů s ženami a dětmi bylo vypuzeno a uchýlilo se k Dagobertovi. Žádali, aby je přijal a ponechal v zemi franské. Dagobert přikázal Bavorům, aby je přijali k přezimování, a mezitím jednal s Franky, co s nimi počít dále. Když byli rozděleni po domech Bavorů na přezimování, rozkázal Dagobert na radu Franků Bavorům, aby ve svých domech v jedinou noc zabili každého Bulhara s ženami a dětmi. To bylo hned Bavory vykonáno. Nikdo z oněch Bulharů nezůstal, pouze Alciok se sedmi sty muži a s ženami a s dětmi se zachránili v marce Vinidů. Potom po mnoho let žil se svými u Valuka, vévody Vinidů.[21] ,[22]

Tolik Kronika tak řečeného Fredegara scholastika, kniha IV., kap. 48, 58, 68, 72.In: MM – kroniky - Fredegar (moraviamagna.cz), Petr Šimík (2007).

Komentář:
Většinou se soudí, že po Sámově skonu (658/661) se jeho království rozpadlo, poněvadž není žádné zprávy o jeho dalších osudech ani o existenci politického útvaru v předpokládané ústřední oblasti Sámovy říše. Některé antropologické výzkumy ukázaly, že po úpadku ústředí Sámova svazu, které se předpokládá mezi dolní Moravou a Dunajem, došlo odtud mezi koncem 7. a polovinou 8. století k přesunu části mužské populace či bojovnické vrstvy na severozápad. Silná skupina těchto bojovníků se usadila ve středním Pomoraví, kde na slovanských sídlištích počala vznikat opevněná střediska (Valy u Mikulčic, středověké jádro Uherského Hradiště). Další pronikání těchto bojovnických skupin prozrazují nálezy z Dolních Dunajovic a Mistelbachu. Ojedinělé známky jejich přítomnosti se objevují jak v území Dyjsko-svrateckého úvalu, osídleného Slovany už dříve, tak v severním Pomoraví. V symbióze Slovanů, kteří se již dříve usadili v povodí Moravy a Dyje, a příchozích bojovníků, kteří sice hovořili slovanským jazykem, ale přinášeli i specifické prvky materiální kultury, se utvářel moravský státní útvar. Název útvaru i jeho střediska souvisel patrně se jménem vládnoucí vrstvy.
   Podle pozdní tradice[23] přišel a vládl na Moravě v letech 680-700 Sámův syn jménem Moravod, po němž dostala země své jméno. Podle G. Dobnera[24] nevládl ani na Moravě, ani ve Vespriu (Veszprém). Údajně měl na Moravě v letech 700-720 vládnout Vladuc z Karantánie a král Suanthos či Suatben, syn Moravodův, podle G. Dobnera Sámův. Po prohře s Avary přešel Suanthos s velmoži a s vojskem Dunaj a ve Velegradě založil nové ústředí svého království[25].
 „Běžně tradovaná představa, že Sámova říše po 35 letech vlády svého zakladatele zanikla, nemá oporu v historických pramenech. Vznikla úvahou nad absencí jakýchkoli zpráv o dalších osudech této říše, tedy úvahou analogickou předloženějším představám o zániku Velké Moravy a jiných útvarů. Již jsme se ovšem zmínili, že s doklady »ex silentio« se v daném období musí pracovat velmi opatrně. … Při sledování archeologických informací vyvstane nápadně, že alespoň do období blízkého Sámově smrti, ne-li dříve, se datuje rozvoj Mikulčického hradu. Ani žádné z dalších hradišť, která jsme v souvislosti se Sámovou říší jmenovali, nezaniká. Naopak, většina z nich se na přelomu 7. a 8. století dále rozvíjí a během 8. věku dále zahušťuje. Chybí tedy jakýkoli doklad o násilné destrukci některého z hradišť, jak bychom v případě mocenského pádu oprávněně očekávali. … Rozhodně nechceme...  uvažovat...  o kontinuitě vládnoucí moravské dynastie či mocenské elity Velké Moravy se Sámovou říší. … Nemůžeme s jistotou říci, že moravské a slovenské Pomoraví bylo skutečně jádrem Sámova panství. Z archeologických pramenů však víme, že právě tam se interakce vlivu franského i avarského na slovanské etnikum[26] projevovala nejzřetelněji a nejplodněji. V tomto smyslu můžeme pak uvažovat o Velké Moravě jako o dědici odkazu Sámovy říše.“ [27]

 Má se za to, že po Sámově smrti (658 nebo 661) se jeho říše rozpadla, čemuž pravděpodobně velmi napomohl fakt, že Sámo měl početné potomstvo (snad 22 synů a 15 dcer podle Fredegara). Odstředivé kmenové tendence byly posíleny tím, že téměř každý mocnější kmen svazu měl mezi Sámovými manželkami svou zástupkyni a jejího syna – pretendenta trůnu, se kterým se mohl identifikovat. To, co bylo za Sámova života při udržování říše výhodou, se po jeho smrti stalo naopak překážkou.[28]

Podle pověsti o založení Vyškova jednou z manželek byla Viška[29]: „Po krátkém popisu kraje u Vyškova následuje stručný povahopis Hanáků a pak popis města Vyškova. Založení a původ Vyškova má vysvětliti pověst, čerpaná prý „z jakýsi starých spisů, víry hodných“. Pověst zní takto:

Před dávnými časy, v těch dobách, kdy v našich zemích vládl mocný Samo, černaly se tmavé hvozdy na místě, kde stojí dnes Vyškov. Nebylo ani dědin v okolí a řeka vlekla se zvolna tichými, divoce zarostlými bažinami. Na jihovýchod odtud vyrůstal ze zvlněné půdy příkrý vrch a na něm stál hrad Orlov. Založil jej před lety smělý lovec Jacek, který tu na vrcholku hory našel orlí hnízdo s třemi orlíky. Podle orlů pak nazval hrad i rod svůj, jenž se tu trvale usadil. Přešla léta a hrad obýval mocný pán Radimil z Orlova, jehož dcera Viška stala se manželkou Samovou. Měl sice Samo dvanáct žen z krve slovanské a s nimi 22 synů a 15 dcer, ale ze všech nejmilejší mu byla Viška. Urostlá postava, krása pohledu a líbeznost pohybů pojila se u ní neobvykle s odvahou a silou. Dovedla celé dny stříleti z luku, honiti divokou zvěř a leckdy na lovu zvedla uštvané zvíře se země docela lehce a nesla je v rukou velký kus cesty. S posvátnou hrůzou všichni k ní hleděli, když se zabývala kouzly, nebo když s tváří nadzemsky změněnou a očima planoucíma u vytržení věštila události budoucí.

V těch dobách vytáhl Samo do pole proti Avarům a Viška, která jindy svého manžela věrně doprovázela na výpravách válečných, odebrala se k svému otci na hrad Orlov, aby tu očekávala dítě, které se jí mělo naroditi. Doprovázena družinou a otcem svým Radimilem, usedla jednou na návrší proti hradu Orlovu tváří k východu slunce a zachvácena věšteckým duchem, s hořkým pláčem předpověděla, že se jí brzy narodí syn, ale že jemu i matce jest osudem určena smrt, která je oba hned uchvátí. Věštila i rozkvět a velikost říše moravské, její vzrůst i pád a zase opětné vzkříšení a slavnou vládu nad zeměmi sousedními. Pak obrátila oči k hustému lesu nedaleko Orlova v údolí řeky se prostírajícímu a řekla, že tam bude místo posledního odpočinku pro ni i jejího syna, jemuž určila jméno Samoš. Objímala vzrušeně otce a prosila ho, aby dal po smrti její i syna Samoše spáliti těla, a popel obou aby uložil do kamenné nádoby. Pak měl zavolati jejího bělouše, na němž tak často doprovázela svého manžela do bitev, nádobu přivázati k sedlu a pak koně volně pustiti a sledovati jeho cestu. Až se bělouš zastaví v lese u vysokého dubu, označí sám místo pro mohylu: kde třikrát pravou nohou zahrabe, tam vyprýští ze země pramen čisté vody. Na tom místě má se popel uložiti do země a u nasypané mohyly mají se konati o výročí její smrti zápalné oběti za zpěvu žalozpěvů na usmíření bohů. Kouzelná moc pak způsobí, že pramen utvoří u její mohyly studánku, do níž přejde věštecký dar, od bohů Višce udělený – kdykoli Moravané vytáhnou do boje proti nepříteli, bude studánka věštiti šťastný či nešťastný výsledek; čeká-li je vítězství, bude voda jasná a průhledná až na dno, bude-li souzena porážka, pak zrudne voda do krvava a povrch se pokryje popelem.

Tak věštila Viška osud sobě i své zemi. Marně se snažil Radimil ji uklidniti, marně obětoval bohům na odvrácení zlé sudby. Po několika dnech splnila se věštba a Viška odešla na věčnost krátce po smrti svého novorozeného syna Samoše. Zarmoucený otec vyplnil její přání, dal snésti na nádvoří Orlova hranici vonného dříví a spálil obě těla. Popel vložil do kamenné nádoby a zavolal, jak si Viška byla přála, jejího bělouše, k sedlu mu přivázal nádobu a za nářku a zpěvu žen pustil koně volným krokem, sám pak s celou družinou za ním se ubíral smutně. Hluboko do lesa vedl je zvolna bělouš. Ač ho nikdo nepobídl, přece kráčel jistě, jako by znal svůj cíl, až stanul u starého dubu, žalostně zařičel a třikrát zahrabal pravou nohou do země. Tu vytryskl do výše silný pramen čisté vody, ale hned zase ztratil se v zemi a zůstala malá jen studánka. Bez dechu sledoval Radimil s družinou, jak plní se doslovně předpověď nešťastné Višky, a tehdy se teprve rozléhal les v dál hlasným nářkem a kvílením žen, za něhož kladli do země popel a vršili do výše okrouhlou mohylu, u ní pak obětí zápalnou slavili památku věštkyně Višky.

   Po smrti obou svých drahých chtěl otec být nablízku popela jejich, i poručil mýtiti les a tvrz si tu zbudoval, kterou pak nazval jménem své dcery „Viška“. Na ní se usadil, opustiv staré své sídlo, hrad Orlov, a dočkal se brzy zprávy o vítězství vojska Samova v avarské zemi. Tehdy se poprvé projevila kouzelná věštecká moc studánky, jejíž voda prudce proudila do velké výšky a při tom zůstala jasná a průzračná do dna. Od té doby se šířila pověst o zázračné věštecké studánce a často tu viděl bázlivý zrak, že voda v ní zrudla a povrch byl popraškem popela poset.

Samo vítěz vrátil se z boje, jímž podmanil si celou panonskou zemi. Zarmoucen nad ztrátou syna i manželky ze všech mu nejmilejší, rozkázal vzíti ji do počtu božstev chránících zemi, aby již nikdy nebylo zapomenuto jméno a aby šlo od rodu k rodu. Mohylu dal ozdobiti bronzovou sochou a kol tvrze vystavěl vladařské sídlo, jemuž zůstalo jméno „Viška“. Celý věk vládl Samo a ve stáří 100 let zemřel. Po boku mohyly první nasypána byla druhá, pod níž uložen popel Samův, a za 10 roků pak třetí, jež chovala popel Radimila z Orlova.

Léta a staletí míjela, zanikl věštecký pramen, mohyly byly smeteny, jen pověst zůstala, a ta klade místo mohyl i studánky tam, kde dnes je presbytář vyškovského farního kostela.“

 

O období po rozpadu Sámovy říše nejsou žádné písemné prameny, přesto podle archeologických nálezů lze usuzovat, že říše fungovala nadále, ale samozřejmě ne v takovém měřítku. Byla pravděpodobně roztříštěna mezi Sámovy následovníky, kteří vládli na svých územích. V určitých pozdějších pramenech se postupně objevují jména Moravod, Vladuc, Suanthos, Samoslav, Hormidor a Mojmír, ale jejich skutečnost je velice neurčitá. Velice pravděpodobně jde o pouhou literární fikci kronikářů Tomáše Pěšiny a Gelasia Dobnera, kteří se pokusili po vzoru českých mýtů vytvořit přímou návaznost Sámova rodu na mojmírovská knížata. Hradiště, která byla na vzestupu za Sámovy vlády, nezanikla, ba dokonce se dále rozvíjela. Z tohoto lze usuzovat, že byla jádrem pro založení budoucí Velkomoravské říše, kdy se moci chopili Mojmírovci,[30] viz obrázek č.: 5.

Osídlení nejstaršími Slovany na hradisku u Zelené Hory dokládají nálezy ze zjišťovacího archeologického výzkumu provedeného Čeňkem Staňou 1962–1963. četné stopy starobylé keramiky přesleny, keramický hrot, kostěné šídlo, dva železné nože a další želený nůž, železná ostruha s háčky a další nálezy a úlomky svědčí o intenzivním osídlení. Hradiště bylo opevněno palisádou, která byla z obou stran vyztužena zídkou, která zevnitř sloužila jako ochoz. Obyvatelé stavěli polozemnicové domky s ohništěm pece na chleba i k tavení kovů se nacházely mimo bydliště.

Vzhledem, k tomu, že v té době nebylo osídlení našeho území tak husté jako dnes, můžeme předpokládat, že pokud se Sámo pohyboval v tomto prostoru, využíval k pobytu právě naše hradisko u Zelené Hory, které se později stalo sídlem Hradu Pustiměře. Podle zjišťovacího archeologického výzkumu, který byl proveden jen v několika podélných a příčných sondách, bylo doloženo, že bylo významným střediskem nepřetržitě po celou dobu své existence do doby, kdy byl postaven hrad Melice.[31]

Zdroje:

 

MM – kroniky – Fredegar (moraviamagna.cz)

MM – symbolika - Z. Klanica: Původ a počátky moravského etnosu (1/4) (moraviamagna.cz)

Sámova říše – Wikipedie (wikipedia.org)

A použitá literatura uvedená v poznámkách.

 

Zpracovala: Mgr. Anna Hrozová.

 

 

 

Popisky obrázků:

 

Obrázek 1: Slované do střední Evropy přišli ze tří směrů, Venedi (Vinidi) přišli z území dnešního středního Polska a usadili se v našem protoru. Zdroj: MM – kroniky – Fredegar (moraviamagna.cz);  Wihoda, Martin (2013): Přednášky o dějinách Velké Moravy v KKD Vyškov.12. 3. 2013.

 

Obrázek 2. Vyobrazení Sáma, prvního krále Slovanů, na malbě ve znojemské rotundě (1019-1034).
První postava se štítem a kopím s praporcem ve 3. pásu maleb
(snímek v UV světle F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

 

Obrázek 3. Fragment kamenné desky s reliéfem bojovníka na koni.
Šlo patrně o část vnitřní výzdoby kostela a jezdec je interpretován
buď jako křesťanský světec či jako Wodan – germánský bůh smrti.[32]
Hornhausen v Durynsku. Patrně 7. století (M. Lutovský-N. Profantová 1995).

 

Obrázek 4: Sámova říše, druhá čtvrtina 7 století. Pravděpodobný rozsah Sámovy říše.
Vybrané lokality ztotožňované s Vogastisburgem: 1 – Reicheneck u Hersbrucku, 2 – Voigsburg,
3 – Domažlice-Tuhošť, 4 – Loket, 5 – Úhošť u Kadaně, 6 – Staffelberg u Staffelsteinu, 7 – Burk
u Forchheimu, 8 – Wossburg, 9 – kontaktní zóna nejstarších slovanských hradišť na území
Dervanových Srbů, 10 – Voitsberg, 11 – Mikulčice, 12 – Hostýn, 13 – Znojmo, 14 – Melk,
15 – Wien, 16 – Bisamberg, 17 – Bratislava, 18 – Rubín u Podbořan, 19 – Vranov nad Dyjí.
Podle M. Lutovského-N. Profantové 1995 doplnil Z. Měřínský 2002 a P. Šimík 2007.

Obrázek 5: ÚZEMNÍ VÝVOJ VELKÉ MORAVY, MAPKA ZACHYCUJE OBDOBÍ MEZI LETY 855-892. Přehledná mapka přibližující územní rozsah Velké Moravy za vlády Rostislava a Svatopluka v porovnání s územím středočeského vévodství prvních pražských „Přemyslovců“ Bořivoje a Spytihněva. Mapka dle J. Dekana, doplněná dle Č. Stani, D. Bialekové a N. Profantové. Na mapce je zvýrazněno původně hraniční hradiště Zelená Hora, které bylo kontinuálně osídleno od mladší doby kamenné. Do poloviny 16. století. První známky lidské přítomnosti na této ostrožně pocházejí z doby před 40 000 lety. Staňa, Čeněk (1963): „Zjišťovací výzkum na hradisku Zelená Hora u Vyškova na Moravě“, tab. 31, in: PV 1963.

Obrázek 6: Sámo. Zdroj: Wikipedie.cz.

Obrázek 7: Bojovník ve dvojitém koženém oděvu. (M. Lutovský-N. Profantová 1995).

 

 

 

 

[1] Wihoda, Martin (2013): Přednášky o dějinách Velké Moravy v KKD Vyškov.12. 3. 2013.

[2] Staňa, Čeněk (1963): „Zjišťovací výzkum na hradisku Zelená Hora u Vyškova na Moravě“, tab. 31, in: PV 1963.

[3] Z. Klanica, Čtyři tisíciletí geneze středoevropských etnik, Ethnologia Europae Centralis 2, 1994, (v tisku). Přetisknuto v Moravském historickém sborníku, Ročence Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 51-67.
Srovnej J. V. Bromlej, Etnos a etnografia, Bratislava 1980.

[4] Z. Klanica, Počátky slovanského osídlení našich zemí, Praha 1986, s. 213.

[5] Z. Klanica, Počátky slovanského osídlení našich zemí, Praha 1986, s. 19 a násl.

[6] L. Niederle, Rukověť slovanských starožitností, Praha 1953, s. 96-97.

[7] J. Bouzek, Slovanské pohřebiště v Olympii, Archeologické rozhledy 23, 1971, s. 99-101.
I. Borkovský, Slovanská keramika ve střední Evropě, Praha 1940.

[8] Z. Klanica, Předvelkomoravské pohřebiště v Dolních Dunajovicích, Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně 1, 1972, č. 1, s. 37-46.

[9] Z. Klanica, Předvelkomoravské pohřebiště v Dolních Dunajovicích, Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně 1, 1972, č. 1, s. 37-46.

[10] O povstání Slovanů proti Avarům viz „Kronika tak řečeného Fredegara“.
Kronika zvaná Fredegarova, O Sámově království, Ed. R. Grünwald, Vznik a počátky Slovanů 2, 1958, s. 109-120.

[11] Nejstarší opisy Kroniky tak řečeného Fredegara pocházejí z 9. století a jsou dochovány v metském a vatikánském kodexu. Jméno Fredegarius není v nejstarších opisech doloženo a v názvu kroniky se objevuje až na počátku 16. století.

[12] Sámo (Samuel?) byl patrně vůdce či velitel kupecké karavany a jejího doprovodného oddílu. Byl označen za Franka, zatímco „Spis o obrácení Bavorů a Karantánců“, kap. 4, ho považoval za Slovana. Kraj Senonago se ztotožňuje se Sens nebo Soignies. Sociálně politické označení Sáma jako „homo“ (homo Francus, tj. svobodný člověk, pocházející z panství krále Chlotara II.) naznačuje jeho postavení. Mnozí historikové vyslovili podezření, že jeho objevení se u Slovanů nebylo náhodné, a tvrdili, že musel být vyslancem krále Dagoberta I. (623-639), který tehdy vládl austrasijské části merovejské říše, jíž podléhaly i některé germánské kmeny na východ od Rýna, jako byli Alamani (v dnešním Švábsku), Bavoři a Durynkové In: Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha, s. 27.

[13] K Sámovu zvolení došlo za avarského tažení ke Konstantinopoli roku 626, kterého se Avaři zúčastnili se Slovany z dolního Podunají a Balkánu jako spojenci Íránu. V tom případě vládl Sámo asi do roku 661.

[14] KRONIKA TAK ŘEČENÉHO FREDEGARA, s.: 623

[15] Právě v době vlády franského krále Dagoberta I. (623-639) počala ve středním Podunají christianizační činnost opata-biskupa Amanda z Maastrichtu, jak o ní vyprávějí „Životy sv. Amanda“ zpracované různými autory (Baudemundem a Milonem z Elnonu, později Harigerem z Lobbes a Filipem Harvengiem). Amandova činnost mohla probíhat jen se souhlasem Sáma. Konec této činnosti spadá zřejmě do období nepřátelství krále Dagoberta a jeho porážky roku 631, jak naznačují verše Milonova zpracování, kap. II, 2, 5, v. 195-200.

[16] KRONIKA TAK ŘEČENÉHO FREDEGARA, s.: 629

[17] Po odchodu germánských kmenů ze střední Evropy na jaře roku 568 (pozorný čtenář si jistě všímá první známé osudové osmičky v našich dějinách), kdy pod vedením Langobardů se germánské a další kmeny ze středního Podunají přesunuly do severní Itálie, zůstali zde jen Slované.¹¹ S nimi se pak na území Maďarska objevili již zmínění Avaři, směsice různých kmenů, mezi nimi nepochybně vedle etnosů středoasijských, stepních, také Germáni a Slované.¹² Proti politické nadvládě příslušníků etnicky pestrého avarského svazu byla namířena vzpoura slovanských kmenů na začátku 7. století, jak nás informuje burgundská kronika tak řečeného Fredegara.¹³ Není však dosud jasné, kde bylo ohnisko povstání,¹⁴ zda na jihozápadním Slovensku, na Moravě či v dolním Rakousku, nebo dokonce v Korutanech? Jisté je, že Moravané se v této době ještě nepřipomínají v písemných pramenech. Je to zcela v souladu s výpovědí archeologie, jejíž výsledky naznačují v jihomoravském prostředí na počátku sedmého století absenci opevněných sídlišť Proto ani s lokalizací známého Vogastisburku nemůžeme počítat na našem území, ale daleko na severozápadě, v oblasti Lužice.¹⁵ MM - symbolika - Z. Klanica: Původ a počátky moravského etnosu (1/4) (moraviamagna.cz) Zde citujeme podstatné části z článku Zdeňka Klanicy: Počátky a původ moravského etnosu (1995, s. 43n).

[18] Tažení tří vojsk, Langobardů z jihu, Alamanů po Dunaji a Franků z Austrasie povodím Mohanu (Main) naznačuje jen velmi přibližně rozsah Sámova království, k němuž se někdy přičítá i Karantánie, poněvadž „Spis o pokřtění Bavorů a Korutanců“ (kap. 4) uvádí, že Sámo vládl v této zemi. Vogastisburg (Vogastův hrad?) se hledal např. v Úhošti u Kadaně (č. 5) či na vrchu Rubín u Podbořan (č. 18) v Čechách, ve středním Podunají nebo na hradisku Staffelberg u Bamberku (č. 6). Jméno kopce napovídá, že byl opevněn. Pod ním se nalézala ves Wogastesrode a na svahu kopce odkryl archeologický výzkum známky bojiště. Ležel na trase tažení Franků. Nejnovější hypotéza předpokládá hledaný Sámův Vogastisburg na plochém Ptačím vrchu v bezprostředním sousedství Vranova nad Dyjí (č. 19). Poloha uvedených lokalit – viz mapka: „Sámova říše“.
Velmi významná je zmínka v Kronice, že „tam byli mnozí z Dagobertova vojska pobiti mečem“. Svědčí o tom, že Sámovi vojáci byli vybaveni meči.

[19] Srbský vévoda Dervan vládl patrně na sever od Krušných hor. Termín „lid jeho království“ znamenal vrstvu podílející se aktivně na funkcích, činnosti a existenci politického útvaru, jemuž Sámo stál v čele. Sámovo království bylo vojensko-politickým svazem knížectví, jeho existenci zabezpečovaly v ústřední oblasti některé prvky, směřující ke vzniku státní organizace.

[20] Bulharští spojenci Avarů se v roce 630 po smrti kagana pokoušeli zmocnit vlády. Spor mezi Avary a Kutringy (Bulhary) o prvenství a vedení značně oslabil avarský kaganát.

[21] O Alciokovi-Alzekovi se zmiňuje ještě Paulus Diakon, „Dějiny Langobardů“ V, kap. 29, který uvádí, že Alzek odešel kolem roku 663 po Sámově smrti od Vinidů k lagobardskému králi Grimoaldovi a byl se svými lidmi usídlen v Beneventsku. Vévodství Valukovo (Walluc, srovnej staroslověnské Vlъkъ) se tradičně spojuje s Karantánií, která snad náležela k Sámovu království – viz mapka: „Sámova říše“.

[22] KRONIKA TAK ŘEČENÉHO FREDEGARA, s.: 631

[23] (T. Pešina z Čechorodu, Mars Moravicus II, kap. 4)

[24] Annales Hageciani – „Václava Hájka z Libočan Letopisy české“, Praha 1761, t. I. k roku 686

[25] Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 56n.

[26] Pozn. Pavel Šimík.

[27] Michal Lutovský-Naďa Profantová: Sámova říše. Academia, Praha 1995. s. 84, 87. Magnae Moraviae Fontes Historici I., ed. L. E. Havlík. Praha-Brno 1966. Zdeněk Měřínský: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Libri, Praha 2002.

[28] Pavel Šimík: 2007.

[29] Pověst o založení Vyškova: Vyškov (vyskov-mesto.cz).

[30] Sámova říše – Wikipedie (wikipedia.org).

[31] Staňa, Čeněk (1963): „Zjišťovací výzkum na hradisku Zelená Hora u Vyškova na Moravě“, tab. 31, in: PV 1963.

Wihoda, Martin (2013): Přednášky o dějinách Velké Moravy v KKD Vyškov.

 

[32] Pokud šlo skutečně „o část vnitřní výzdoby kostela“, pak je zcela vyloučeno, že by se mohlo jednat o jakéhokoliv pohanského boha.

V našem prostoru pokračovalo osídlení i v době velkomoravské

 

         O Slovanech píší římští dějepisci již v 5. století našeho letopočtu, že žili v dunajské kotlině. To 5. století pronikli na Moravu a do Čech. Nejstarší památkou na ně jsou tzv. „pražské žárové hroby“. Jsou to mělké, ½ m hluboké jámy, někde vyložené kamenem, kde je urna s popelem. Jsou prosté, chudé. Jako dary nebožtíku na poslední cestu: přezka, nožík nebo hřeben, také ocílka. Všechno ze železa. Nad hrobem bývala nízká mohyla.[1]

Ač Kelti k nim už přinesli hrnčířský kruh, pokročilý průmysl železa i průmysl ozdobný, archeologové také dokazují, že Kelti měli už také žací stroj na obilí, byli první Slované zaostalí. Teprve v 7. a 8. století, kdy se počala organizovat a stavět hradiště, byla jejich keramika vyspělejší. Již užívali hrnčířského kruhu, který poznali první jihomoravští Slované. Nádoby byly s ornamenty a uchy. Z těch dob je více zpráv.[2] Jako slovanské hradiště sloužila ostrožna Hradisko u Zelené Hory podle nalezeného keramického materiálu prokazatelně již od 8. století. Slované stále bydleli v zemnicových domcích, po nichž zůstalo na našem Hradisku množství slovanských jam. Domky nad nimi byly dřevěné, vymazané hlínou, našly se i zbytky domku, který byl vymazaný hlínou a následně vypálen. V nich se při archeologických vykopávkách nacházely zbytky ohnišť nebo pícek. V severním rohu bylo objeveno několik zásobnicových jam s násypným hrdlem krytých přístřešky, které sloužily jako obilnice. V jedné z těchto jam, v hloubce 360 cm, ležela úplná kostra velkého psa. Zásobnicové jámy byly kryté přístřešky. Našlo se i chráněné ohniště mimo dům. V domě mívali Slované kamenný sporák, nástěnnou pec na chleba a obilí mleli mezi dvěma kameny. Svoje domky si zdobili.[3]

Kromě střepů z nádob získali archeologové, vedení Čeňkem Staňou, ze slovanských jam a vrstev četná kostěná šídla, hliněné přesleny, bronzovou náušnici prostého typu, skleněné korálky. Tavicí pece a kováři byli v každém sídelním místě. Na našem Hradisku se našly převážně předměty, které byly součástí postrojů koní, kovové nástroje a další rozmanité železné předměty.

Z této doby pravděpodobně pocházelo panské hlinitodřevěné sídlo, centrum tehdejšího hradiska a jeho okolí.

Pozůstatky po osídlení, které jsou na ostrožně patrné prostým pohledem nebyly rozrušeny, aby mohly být prozkoumány v pozdějším průzkumu jako nenarušené.

Podle slov Profesora Vojtěcha Procházky v době, kdy Slované obsadili naše kraje, asi tak kolem roku 500 našeho letopočtu, byly přírodní podmínky úplně jiné. Hluboké pohraniční hvozdy táhly se hluboko do středu země a jen pruhy v nížinách, při řekách a údolích byla prosta lesů. Tam se také prvně lid usazoval. Slované nepřišli tam jako zemědělci. Spolehlivé zprávy říkají, že to byli kočovníci nemající pevných sídel, že jako pastevci a lovci měnili často svá sídla sdružená v rody nazvané jménem zakladatelovým: Heroltici, Nezamyslici, Chválkovici apod. Jediným jejich bohatstvím byla stáda dobytka. Teprve v 7. století přichází další stupeň vývoje. Rody se usazují ve stálých sídlištích – dvorcích. Kočovný kmen se mění na zemědělce. Kolem dvorců tvořily se řady stavení více méně v pravidelném kruhu kolem prostorné návsi, na níž se může v čas nebezpečí soustředit všechen dobytek. Obytná stavení hleděla všechna na náves. Za nimi byla hospodářská stavení, pak zahrady a v nich mlaty „humna“. Teprve později vznikaly stodoly. Potok tekl obyčejně těsně za vsí a k němu vedla úzká ulička. Takový jest nejstarší typ slovanských osad, které vznikly v VII. a VIII. stol. a které dostaly název dle tvaru „okrouhlice“.

Na Vyškovsku jsou to: Boškůvky, Drnovce, Drysice, Chvalkovice a Podivice. Kruhový tvar vesnice měl účel především obranný. Snad odpovídal také společenskému řádu našich předků, v němž členové rodiny zůstávali pohromadě na společném majetku. I když není zcela prokázáno, pravděpodobným původním zřízením rodinným u nás byla zádruha, tj. rodinný svazek pocházející od společného předka, jehož potomci zůstávali i se svými dětmi a pracovali na společném majetku pod správou stařešiny rodu. Chtěl-li se někdo odděliti (se svým podílem), pozbyl právo na zbylý majetek. Tvořil se tak rodinný nedíl – zakázaný u nás teprve obnoveným zřízením zemským r. 1628.[4]

Prvním slovanským územním uspořádáním byla v 7. století na našem území tzv. Sámova říše, viz vánoční Pustiměřský zpravodaj 2022.

Pokud se zaměříme na území bývalého Československa na počátku 9. století, rozlišíme zde tři zásadně odlišné oblasti se svébytným vývojem. Západ sevřený prstencem českých hor obývaly české kmeny a tato oblast se nazývala Bohemií, teprve později Čechy, podle teze Dušana Třeštíka zřejmě spojeny do nějakého kmenového svazu Čechů čili Bohemanů.[5]

Druhou a v té době nejpodstatnější a nejrozvinutější oblastí byla Morava, tedy přesněji území kolem stejnojmenné řeky. Dnes jde o plochu jižní a střední Moravy. K tomu bychom mohli přidat země ještě více na jih až k Dunaji a dnešní Bratislavě. Právě tam společně s pozdějšími velkomoravskými centry, jakými byly Mikulčice, Pohansko či Staré Město u Uherského Hradiště, kladou někteří historici pravděpodobné centrum někdejší říše franckého kupce či velmože Sáma. Kronikáři zdejší oblast nesledovali a nepsali o ní. Proto mohl kmenový svaz navazující na takzvanou Sámovu říši klidně přetrvat až do začátku 9. století, přestože se zřejmě měnila oblast jeho vlivu, jak jednotlivé kmeny odstupovaly nebo se přidávaly. Plynule se mohl transformovat ve Velkomoravskou říši.

Když tedy ponecháme stranou východní Slovensko i severní Moravu a Slezsko, kde byl vývoj ještě úplně jiný, zbývá nám třetí část území. A to právě Nitransko, tedy oblast dnešního západního Slovenska (s výjimkou onoho kousku kolem Bratislavy). Dříve se předpokládalo, že na počátku 9. století existovalo nějaké Nitranské knížectví, kde vládl kníže Pribina, kterého kolem roku 830 vyhnal moravský kníže Mojmír. Tím měl dobýt území svého místního rivala a založit tak Velkomoravskou říši. Podle Dušana Třeštíka Pribina původně nebyl žádným nitranským knížetem, ale Moravanem, jehož Mojmír I. pověřil místní správou území poté, co ho Moravané někdy ve dvacátých letech 9. století dobyli. Podle archeologických nálezů to totiž vypadá, že v Nitransku před rokem 820 žádná hradiště nestála, na rozdíl od Moravy. To by napovídalo tomu, že Moravané sice Nitransko opravdu „dobyli“, ale ve skutečnosti nešlo o žádné rivalské knížectví na podobné úrovni.[6] 

K roku 822 se váže první zmínka o Moravanech v historických pramenech. Tehdy se zúčastnili všeobecného sjezdu ve Frankfurtu, jenž svolal francký císař Ludvík Pobožný, syn Karla Velikého. Měly se na něm probírat záležitosti východní části Francké říše a k ní vázaných území. Podle toho to vypadá, že Moravané byli nějakým způsobem poplatní Francké říši a odváděli jí zmíněný tribut. Ostatně do Frankfurtu přijeli stejně jako ostatní podřízení náčelníci (z nichž mnozí byli pohané) s „dary“ pro císaře.

Na budoucím velkomoravském území začalo křesťanství hrát významnou roli koncem 8. století. Roku 798 Karel Veliký po tuhých bojích rozvrátil Avarský kaganát, což Slovanům žijícím na území Moravy přineslo možnost užšího kontaktu s Franckou říší. Rozpad avarské říše a setkání s vyspělou franckou kulturou tak zavdalo impuls k počátkům christianizace Moravy. Franští a bavorští duchovní si zřejmě velmi dobře uvědomovali nutnost komunikace se Slovany v jejich jazyce, neboť právě až po navázání jazykového kontaktu mohly být rozvíjeny další misijní aktivity. Jazyk, který dnes označujeme termínem „praslovanština“, byl údajně vyučován v řezenské klášterní škole, a zejména salcburská misie už počátkem 8. století u panonských, korutanských a rakouských Slovanů používala slovanštinu při kázáních a modlitbách. Členové misie se údajně také zasloužili o vytvoření základního slovanského názvosloví pro důležité církevní pojmy a instituce a o přeložení základních modliteb církve. Misijní postupy vedoucí ke křtu se ne vždy děly na dobrovolné bázi a křest samotný často zneužívala světská moc, která na nové „věřící“ uvalovala záhy po křtu těžké daně. Duchovní se naopak běžně účastnili vojenských výprav, čímž si pochopitelně také mnoho sympatií pohanského obyvatelstva nezískali, neboť se v očích prostého obyvatelstva stali součástí obrazu násilí a utrpení. Ani metoda sociální diskriminace, úspěšná spíše na již částečně christianizovaných územích, která zakazovala například stolování nebo sňatky s nepokřtěnými, obraz křesťanství coby náboženství lásky příliš nedokreslovala. [7]

Pojďme si v těchto kulisách popsat trochu blíže situaci na Moravě po roce 800. Nemáme o ní sice žádné písemné zprávy, takže nemůžeme tvrdit nic jistého, přesto můžeme zhruba tušit, jak zdejší uspořádání mohlo vypadat. Francké prameny neurčitě naznačují, že před rokem 822 proběhl mezi Moravany nějaký mocenský boj, jehož důsledkem pak bylo obsazení území na sever od Dunaje a budování nových hradišť na úpatí Bílých Karpat. Vzešel snad z tohoto boje vítězně právě Mojmír I., který se pak profiloval jako budoucí vládce Velké Moravy? Je to možné, byť musíme vzít v úvahu, jaké politické uspořádání měl moravský kmenový svaz, jehož existenci předpokládáme, ať už navazoval na tradice Sámovy říše či nikoliv.

Kmen jako takový se pravděpodobně skládal z více či méně vesnic, jimž dohromady vládl nějaký místní vladyka (velmož či náčelník) z nejvýznamnějšího rodu dané oblasti. Dušan Třeštík nazývá tyto rody gens a jejich jménem se mohl pak nazývat i celý kmen, jak uvádí i Profesor Vojtěch Procházka, viz výše. Problém je v tom, že jména jednotlivých moravských kmenů neznáme. A je otázka, jakým způsobem se pak tyto kmeny spojovaly do svazů, jejichž účelem byla především společná obrana a případně výměna zboží, tedy obchod.

Vzhledem k velikosti Moravy bychom mohli připustit, že tito menší vladykové se scházeli jednou za čas na společné radě a v případě potřeby si mezi sebou volili svazového vůdce, jako byl dříve Sámo či později Mojmír. Tento vůdce pak mohl vládnout i kmenovému svazu, což však nemuselo být trvalé. Někdy mohl být mocnější náčelník jiného kmene patřícího do téhož svazu. Můžeme přitom předpokládat, že v mírových klidných dobách takového vůdce ani nepotřebovali a rozhodovali se kolektivně, z čehož pak v 19. století vznikly úsměvné teze o rané slovanské demokracii. Přitom kolektivní rozhodování bylo typickým znakem kmenového uspořádání.

Další možností je, že mezi vladyky a svazovou vládou existoval ještě jeden mezistupeň v podobě místního knížete, jenž spojoval několik (či několik desítek) vladyků pod svoji správu. Takový kníže by pak zřejmě sídlil na raném hradišti, které si však ještě zdaleka nemůžeme představovat tak rozvinuté a opevněné, jako pozdější velkomoravská hradiště. Nicméně právě na těchto místech (v Mikulčicích, Pohansku či na Starém Městě u Uherského Hradiště) mohli místní vládci sídlit. A teprve společně dohromady pak vytvořit jádro kmenového svazu, v němž nerozhodovaly desítky či dokonce stovky malých vladyků, ale jen několik mocných knížat s podporou svých rodů. Mezi nimi mohlo dojít ke zmíněným mocenským bojům, z nichž potom vzešel vítězně Mojmír I. 

V tomto světle si můžeme představit, jak Moravané provádí postupnou expanzi na území Nitranska a Mojmír pak dosadí do místní správy jednoho z původních moravských knížat, případně člena některého z těchto gens. Tím se dostáváme obloukem zpět k Pribinovi, který si na získaném území vedl velmi úspěšně, vybudoval nejen zmíněná hradiska, ale dokonce zde nechal roku 828 vysvětit i kamenný kostel. To naznačuje, že byl už v té době křesťanem, byť máme zmínky o jeho křtu až po jeho vyhnání. Nicméně měl za manželku bavorskou kněžnu z významného rodu Vilémovců, která by si ho jako pohana určitě nevzala.

I tato skutečnost každopádně naznačuje, že Pribina výrazně mocensky posílil, což mohl Mojmír pociťovat jako nebezpečnou konkurenci svým ambicím. Proto ho z Nitry zkrátka vyhnal. K žádné válce ani dobývání přitom nemuselo dojít, ostatně o něm nemáme žádné zprávy. Mojmír mohl prostě jen uplatnit svůj vliv v kmenové (či svazové) radě, vynést nad Pribinou soud a vypudit ho tak ze země. Víme o tom především díky dalšímu Pribinovu osudu, který byl zaznamenán ve franckých pramenech.

Mojmírovská říše, náležející střední době hradištní trvající v 9. a 10. století, mezi své významné hraniční pevnosti kladla i tvrz na ostrožně u Zelené Hory, která se vypíná nad do široka se otevírající vyškovskou bránou a kolem níž vedla významná obchodní cesta, tzv. Jantarová stezka protínající Evropu od severu k jihu.

Vojenská hraniční pevnost na našem Hradisku byla podle archeologických nálezů z let 1962 – 1963 a 1965 zprvu chráněna palisádou z pevných kůlů zasazených do kamenných základů. Později zde postavili novou mohutnou hradbu s dřevěnou konstrukcí a čelní kmennou na sucho kladenou oboustranně lícovanou zdí, jejíž základ měl šířku 60 cm. Tato hradební zeď byla postavena na destrukci staršího opevnění, které bylo spáleno velkým požárem. Z dřevěných pozorovatelen viděli obránci daleko do široké přírodní brány, která se před nimi otvírala od severu k jihu. Viděli drobné chaloupky vystupující ze země i pachtící se človíčky, dolující z rodné hroudy v potu tváře drobky potravy na stůl nejen svůj, ale i na stůl svého pána sídlícího nahoře za kůlovou hradbou.

Mojmírovská říše si udržela ekonomickou nezávislost podle Martina Vyhody i díky obchodu s otroky, kteří byli po Dunaji odváženi do Benátek. Jak získávali tito obchodníci svoje zboží? V neklidné době se část z nich rekrutovala z poražených a zatčených nepřátel dobývaných území, část byla odchycena při nájezdech do sousedních kmenových svazů. Pokud ale zrovna neprobíhala žádná bitva, v níž by se získávalo zboží drancováním a odchytáváním zajatců, tak neváhali obyvatelé vesnic napadat své sousedy a opatřit si mladé muže k prodeji do jižních krajů na jejich území a zároveň se zmocňovali jejich žen, které zůstávaly na místě a staraly se nejen o hospodářství, ale i o potomky cizích bojovníků, což se stalo zdrojem rozdílů v národní genetické výbavě mužů a žen, které vykazovaly stabilnější genetickou výbavu vázanou na chromozom x, zatímco muži oplývali větší variabilitou alel vázaných na chromozom y. To se dodnes projevuje na vzhledu obou pohlaví.[8] Po nějaké době se situace opakovala, ovšem zdrojem otroků se stala vesnice, které se její nájezd podařilo oplatit postiženými usedlíky. Nikdo si tehdy nebyl jist svým sousedem. Tak nejen v bojích s nepřáteli, ale i v místních šarvátkách postupně získala mojmírovská dynastie velký majetek a díky okázalé spotřebě respekt okolních kmenů. Mojmírovci neustále bojovali a rozšiřovali území svého vlivu. Pořizovali nákladné zbraně a další věci, které dávali na odiv. K vlastní Mojmírovské říši, na jejíž severní hranici leží naše Hradisko, patřila i území, která byla spravována tributálně. Za úplatu jim mojmírovci zaručili bezpečí a ochranu. Tak bylo spravováno například i Olomoucko, které bylo takto součástí širší mojmírovské říše.

Ludvík II. Němec[9], první východofrancký král, posílal do Mojmírovy země vojáky. A posílal i kněží. Ti měli držet Mojmíra v jeho knížectví, stejně jako jeho lid, se skloněnou hlavou a v poslušnosti u bran Východofrancké říše. Ale Mojmír se vzpouzel. Směřoval totiž k zásadnímu kroku, kterým výrazně posílil svou mocenskou pozici ve střední Evropě. Roku 831 totiž přijal z rukou pasovského biskupa Reginhara oficiální „křest všech Moravanů“. V našich krajích tím proběhla takzvaná christianizace shora. To znamená, že novou víru nejprve přijaly elity a postupem času ji pomocí misií rozšířily i mezi běžný lid. Podle údajů Života Metodějova působilo ještě před příchodem Konstantina a Metoděje na Moravě velké množství jiných misionářů, neboť poslové k byzantskému dvoru tlumočili císaři Michaelu III. tato slova: „Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili.“^[10]

Přítomnost řeckých duchovních v oblasti Velké Moravy naznačují kromě Metodějova životopisu i archeologické nálezy.[11]

V souvislosti s misiemi na Velkou Moravu začalo pronikat křesťanství také do sousedních Čech.^[12] 

Pro každého pohanského vládce té doby byl křest velmi zásadní a často těžký krok, protože to znamenalo rozloučení se staletými tradicemi předků a přijetí úplně nového vidění světa. To mohlo zásadně podkopat jeho pozici, pokud ji neměl dostatečně zajištěnou, protože stařešinové a vladykové jeho kmene se často proti takovému radikálnímu zvratu pochopitelně bouřili.

Pro knížete to byl však zcela zásadní krok, protože ho potom okolní mocní křesťanští vládci přijali do své společnosti, zatímco jako pohan by u nich měl podřadné postavení a nemohl by s nimi ani jíst u společného stolu. Už proto je zjevné, že Mojmír nemohl vystát konkurenci v Pribinovi, který se zjevně chystal k podobnému kroku a možná se chtěl Mojmírovi svým vlivem a mocí vyrovnat. To vládce Moravanů nemohl dopustit a Pribinu včas vyhnal. Nová říše, která se oprostila od kmenových tradic a měla mít silnou centrální vládu, musela vyrůstat na křesťanských základech. Křesťanské vidění světa totiž umožnilo i typ oficiální správy po vzoru Francké říše Karla Velikého.[13] Ve skutečnosti to samozřejmě neznamenalo, že běžní obyvatelé moravských vesnic by náhle spálili modly svých bůžků, postavili kostel a začali se učit křesťanské modlitby.

V naději, že bude povolnější, věnoval Ludvík II. Němec velkomoravský stolec Rostislavovi[14]. V začátcích jeho vlády se nadále stupňoval tlak Východofrancké říše a Ludvík II. Němec a jeho syn Karloman II. se snažili dostat Rostislavovu říši (předstupeň národního státu v Evropě) pod svůj vliv mimo jiné i prostřednictvím pasovských kněží, jež kázali v latinském, řeckém a aramejském jazyce, kterým obyčejný člověk nerozuměl. Rostislav se tedy nejprve obrátil na papežský stolec, aby se dostal pod jeho ochranu. Moravané si zaslouží mít svého biskupa! Proč by měli frankům odvádět dvakrát nejen císaři, ale i biskupovi?[15] Papež Mikuláš I. ale jeho žádost nevyslyšel. Ludvík II. Němec byl mocný spojenec. Nebylo radno, popudit ho proti sobě. Rostislava nikdo neznal…  „Snad byzantský císař Michael III. by mohl pomoci.“ Poslové donesli list: „Lidé naši od pohanství odstoupili a křesťanský zákon zachovávají, nemáme však učitele takového, který by nám našim jazykem pravou víru křesťanskou vyložil, aby i jiné země, toto vidouce následovaly nás. I pošli nám, pane, biskupa i učitele takového. Neboť od vás na všechny strany vždy dobrý zákon vychází.[16]“

„pošli nám biskupa a učitele… Pošli nám muže, který by upravil náš zákon …“[17] Volba přišla na soluňské bratry. Výmluvný Konstantin[18], knihovník a archivář samotného císaře se nezalekl ani Saracénů[19], kde obhajoval křesťanské ideje proti islámskému učení. Pro Velkou Moravu vytvořil nové písmo pro staroslověnskou liturgii – cyrilici (zjednodušenou hlaholici). S bratrem překládali nejdůležitější části písma pro své budoucí žáky v nové domovině tak, aby mohli v co nejkratší době ve srozumitelném jazyce kázat na Moravě i jejich moravští žáci. Na místo dorazili v roce 863, převzali církevní organizaci pasovských, kteří byli vyhnání ze země, a hned začali kázat ve srozumitelném jazyce. Pasovští protestovali a Rostislav je musel vzít zpět. Ti, nemaje již argumentů, jimiž by ubránili svého proroka v očích obou bratrů, pokusili se Konstantina otrávit. Mladé tělo sice jed přemohlo, ale zůstalo oslabeno. Metoděj se jako zkušený archont města Styrmonu[20] vyznal v právu a organizaci byzantské i římské obce.[21]

         Právě tyto bratry vybral Michael Rostislavovi, aby pomohli v jeho snaze osvobodit svůj lid od franckého útlaku. Ten chtěl původně biskupa, který by se stal hlavou církve na území jeho říše. Byzantský císař však nechtěl riskovat problémy ve vztahu s papežským stolcem. Igumen Metoděj a filosof Konstantin, podle jeho předpokladu nikým nepozorováni, dorazili z Konstantinopole po Dunaji a Moravě až do Rostislavova hradiště, bájného Veligradu. Dnes nikdo už neví, kde se nacházelo.[22]  A nepřišli s prázdnou. Přinesli mu nové písmo a překlady částí „Písma svatého“. Oba bratři se narodili v Soluni drungariovi Lvovi. Konstantin byl jeho sedmým dítětem, Metoděj byl starší. Sami byli Řekové a slovanská řeč byla jejich druhou přirozeností. Pravděpodobně jejich matka nebo chůva byla slovanského původu. Na žádnou misii se tak nepřipravovali, jako mezi Slovany. Konstantin i Metoděj si mysleli, že slovanský národ si zaslouží mít postavení jako jiné velké národy. A k tomu potřebuje mít svoje písmo, kultivovaný jazyk i vlastní kněží. Už v Konstantinopoli překládali do Moravanům srozumitelného jazyka části písma svatého nutné pro kázání jejich slovanských žáků. První z nich s nimi přišli na Moravu. Ve Veligradu kníže Rostislav zprvu nedůvěřivě hleděl na tyto dva znavené muže, kteří měli vychovávat jeho lid. Pobledlý Konstantin se ujal slova. Stejně jako prostí lidé v této zemi ani sám Rostislav se nemohl odtrhnout od jeho úst. Tak si hned při prvním setkání s moravským vladařem získal jeho důvěru. Kníže vykázal jemu, jeho bratrovi i jejich žákům nejčestnější místo ve svém domě. Vyhradil jim také kostel, kde mohli rozvíjet slovanský jazyk i církevní nauku spolu se všemi svými nejvěrnějšími žáky. Brzy se vydávali do okolí. Nakonec celou zemi prochodili křížem krážem a všude kázali Písmo svaté v Moravanům srozumitelném jazyce. Často se museli soluňští bratři i se svými žáky skrývat před franckými vojáky vedenými Karlomannem, nejstarším synem Ludvíkovým. Museli také ustupovat pasovským kněžím, kteří se nechtěli vzdát svých církevních údělů, podléhajících pasovskému arcibiskupství ve východofrancké říši. Přese všechno to protivenství se jim dařilo vykládat písmo svaté srozumitelně i těm nejchudším po celé zemi. Zakládali církevní školy po různých místech Moravy. Modly se začaly vytrácet z vesnic. Vyšší vrstvy – vládnoucí třída, obchodníci i vyšší služebníci už dříve přijímali jednoho Boha[23], ale nejnižší vrstvy obyvatel se stále klaněly Bohům pohanským. Kázání Konstantina a Metoděje však byla tak působivá, že se stále více i ty obracely k Bohu jedinému.

Druhým úkolem, neméně důležitým, pro který byli soluňští bratři přizváni na Velkou Moravu, byl požadavek, aby upravili i zákon, jímž by se celá země řídila. Rostislav chtěl, aby jeho lid opustil zákony, které se lišily hradiště od hradiště, zákony připomínající italskou vendetu, řídící se pravidlem „oko za oko“, „zub za zub“. V byzantském i římském právu zkušený Metoděj se pokusil upravit zákon své země pro Rostislavův lid. Úkol to byl nelehký v době neustálých vojenských nájezdů. Také úroveň uspořádání společnosti byla velice odlišná. V Rostislavově zemi se příliš nelišilo postavení vládce od postavení ostatních členů společnosti. Sám Rostislav, byl nazývaný „knížetem oráčem“. [24] Zato v centru Byzantské říše byla společnost už rozvrstvená podle druhů úkolů, které v ní skupiny obyvatel plnily.[25] Také úroveň vzdělání tam byla vyšší. Přece se podařilo pro Velkou Moravu vytvořit jednotné základy pro soudní praxi jak církevní, tak občanskou. Organizace Velké Moravy vykazovala pod vedením Mojmírovců vysokou efektivitu. Nezávislost na sousedních státech podporovaná papežským stolcem, jemuž se jako první kníže Rostislav zavázal poslušností, se stala pro ostatní země pozdější visegrádské smlouvy vzorem státního uspořádání. Polský kníže Měšek I., který Na našem Hradisku se svou družinou nějakou dobu pobýval, dokonce odvozoval vznik své dynastie od dynastie Mojmírovské. Právě železná ostruha s háčky a další z železných předmětů zde nalezených dokládají tu přítomnost silné polské vojenské osádky. Také v polských archivech se nacházejí zmínky o našem hradisku z této střední doby hradištní.[26]

         Asi už roku 867 se podle pověsti dostali soluňští bratři i na naše Hradisko u Zelené Hory. Podle Dr. Mencla právě u nás v místě, kde dnes stojí zbytky rotundy sv. Pantaleona, Konstantin a Metoděj založili školu, tzv. narex – církevní školu staroslověnské liturgie.[27] Byla to předsíň přistavěná ke vchodu do svatyně, v níž bylo možno v zimním období i zatopit – zpočátku na otevřeném ohništi. Žáci zde mohli i přespávat. Konstantinovi a Metodějovi žáci, kteří s nimi dorazili až sem, učili číst a psát i tady nové žáky z blízkého i vzdálenějšího okolí hlaholicí[28] ve staroslověnském jazyce[29], aby i oni byli schopni mezi svými šířit Slovo Boží.

Brzy se Konstantinova a Metodějova družina i tady začala vydávat do okolí. Kázali v dnešních Hamiltonech v místě, kde se nyní nachází kaplička „Strachotínka“, vydali se do dnešních Podivic a Ondrátic, také mezi poli v Prusích u Pustiměře býval drobný pomníček připomínající jejich stopu v krajině. Vracívali se sem na hradiště do bezpečí jeho hradeb. Cestou mezi Zelenou Horou a Podivicemi kázali v místě, kde se dnes říká „U škaredého dubu“. Původní cestu do Vyškova chrání i dnes Boží muka,[30] připomínající význam soluňských bratří pro naše území, stejně jako jim zasvěcený boční oltář pustiměřského kostela sv. Benedikta.

Hned v následujícím roce[31] se Konstantin a Metoděj i se svými žáky vydali k papeži, aby uznal nejen jejich staroslověnskou liturgii, ale také aby jako jím vysvěcení kněží mohli na Velké Moravě působit, tak jako pasovští. Kníže Rostislav jim věnoval na cestu 200 otroků, ale Konstantin s Metodějem je propustili na svobodu. Cestou do Říma šířili úspěšně svoje učení i v zemi Kocelově[32]. Sláva soluňských bratří předcházela jejich kroky. V Benátkách výpravě přišel v ústrety i sám papež Hadrián II., který je přijal s nejvyššími poctami jako krále. Oslabený Konstantin s Metodějem před ním zaníceně hájili staroslověnský jazyk, staroslověnskou liturgii i slovanský národ. Hadrián II. uznal jejich argumenty a staroslověnskou liturgii schválil a podpořil. Nemocný Konstantin vstoupil do jednoho z řeckých klášterů, vysvěcen byl koncem roku 868 a přijal jméno Cyril. Po několika týdnech na začátku roku 869 však zemřel.[33] Metoděj s žáky u papežského stolce pobýval několik dalších měsíců. Byl vysvěcen misijním biskupem pro Moravu, Nitransko, Panonii a Smyrnju s právem světit kněze staroslověnské liturgie.[34]

         Metoděj nejprve nějaký čas budoval staroslověnskou církevní hierarchii v Panonii a Nitranském knížectví, které spravoval Rostislavův synovec Svatopluk, jenž se tak stal jeho spoluvládcem. Brzy však začal Svatopluk splétat pavučinu intrik, aby mohl z knížecího stolce napořád odstranit svého dobrodince. Neváhal se proti němu spojit s úhlavním moravským nepřítelem Karlomannem.[35] Rostislav se o jeho záměru včas dozvěděl a nachystal léčku, ale synovcovi zvědové byli všímaví, a tak Svatopluk zasáhl dříve než Rostislavovi muži. Rostislav byl zajat, předán Karlomannovi a odvezen do Bavor.[36] Svatopluk se ale vděku nedočkal[37], byl také zajat a obviněn ze zrady. Ubránil se a nakonec byl Karlomannem vyslán, aby na hrotu jeho vojska potlačil povstání Moravanů v čele se Slavomírem. Svatopluk se však obrátil proti svému zrádnému chlebodárci.  Byl zdatným vyjednavačem a válečníkem. Svými činy Moravany přesvědčil o svém úmyslu bránit jejich zemi před všemi nepřáteli, a hlavně, východofranckým Karlomannem. Ukázalo se, že je šikovným vojevůdcem, jenž území Moravy stále rozšiřoval.

V této době, kdy zesílil útlak východofranckých, se Metoděj s žáky vracel ve své nově vytvořené arcidiecézi po několika měsících z Kocelovy země na stále neklidnou Velkou Moravu s papežskou bulou, v níž bylo řečeno, že jemu svěřená území náležejí pod správu papežského stolce, aby pokračoval v práci, kterou zde spolu s bratrem započali. Tehdy byl pozván na církevní synod do východofrancké říše, byl zajat a Ludvík II. Němec ho odsoudil na smrt, na níž ho nechal čekat v otevřené díře shora zavřené mříží[38].

         Po dvou a půl letech byl i Metoděj osvobozen zásahem papeže Jana VIII., jenž ho vrátil do čela slovanské diecéze[39], aby mohl pokračovat ve své práci.

Pro bojem vyčerpanou Velkou Moravu Svatopluk vyjednal s Franckou říší mír[40]. Jan z Benátek, Svatoplukův důvěrník, ale při zdlouhavých jednáních obvinil Metoděje z kacířství. V Římě však Metoděj znovu ubránil nejen samotný jazyk, ale i staroslověnskou liturgii, i když podle buly Industrae tuae[41] musela být epištola a evangelium nejprve čteny v latině. Svatoplukův oblíbenec Wiching, kterého na jeho přání jmenoval Metoděj biskupem Nitranského knížectví, se však znovu a znovu svého arcibiskupa snažil u papeže podvodně očernit. Jan VIII. ale Metoděje ve funkci potvrdil.

         Několik dalších let budoval Metoděj svou diecézi, když byzantský císař Basilej vyslovil přání soluňské bratry vidět.[42] Metoděj ho vyslyšel a vydal se k němu. Na byzantském dvoře byl císařem slavnostně přivítán. Však nepřišel s prázdnou. Přinesl Basilejovi opisy slovanských liturgických knih[43], jež se staly základem východního pravoslaví.

         Po návratu na Moravu se Metoděj snažil pokračovat v práci pro své věřící, ale musel překonávat stále více protivenství. V té době na papežský stolec nastoupil Hadrián II., který nebyl novotám nakloněný a vyšel Wichingovi, který ho v Římě informoval o Metodějově činnosti v diecézi po svém, v jeho snaze odstranit nepohodlného arcibiskupa, vstříc.

         Metoděj v té době dokončil překlady hlavních liturgických knih. Předpověděl svou smrt a ulehl na lože. Svým nástupcem jmenoval Gorazda[44] a do tří dnů zemřel.[45]          Wiching už Metoděje na Moravě nezastihl. Nechal proto uvěznit novou hlavu staroslověnské liturgie Gorazda. Zda byl odsouzen či ne, dnes už nevíme. V té době po intervenci pasovského Wichinga papež Štěpán V. zakázal staroslověnskou liturgii a Metodějovi žáci byli vyhnáni ze země. Na jeho místo byl podle vlastních slov jmenován papežem Štěpánem V. právě Wiching, který žáky Metodějovy nelidsky pronásledoval. Na dvě stovky staroslověnsky vzdělaných kněží a mnichů bylo vyvedeno v okovech obchodníků s otroky ze země[46], protože se odmítli podřídit papežovu usnesení. Nemohli zradit dílo a odkaz svých učitelů. V té neklidné době se ztratily i Metodějovy ostatky. Jeho hrob neodolal řádění nepřátel nebo ho snad věrní žáci ukryli na bezpečném místě, které se dosud nepodařilo najít.

Kníže Svatopluk zemřel roku 894. Na smrtelné posteli vyzýval své syny k odporu vůči Frankům a rozhodnému úsilí za zachování politické moci Velkomoravské říše. Přestože legenda o třech prutech Svatoplukových hovoří o třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Pokusil se o novou etapu územního uspořádání, která se stala vzorem pro další země. Aby zajistil stálý příjem do vladařské pokladny, snažil se zavést daně. To by znamenalo finanční nezávislost na silnějších ochráncích.

Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno Nitranské knížectví. Orientoval se na bavorské feudály a východofranckého krále Arnulfa, kteří ho využívali jako svůj nástroj pro zasahování do vnitřních záležitostí Velké Moravy. Podle staré a nespolehlivé tradice byla jeho matka Gizela, sestra Arnulfa. Vysvětlovalo by to ovšem, proč se ve sporech s bratrem obracel na strýce.

Mezi bratry došlo už roku 895 k vážné rozepři, která začala ochromovat politické dění v zemi. Mojmír II. nadto musel řešit velmi špatné vztahy s východofranckou říší, která se snažila skrze krále Arnulfa na Velké Moravě trvale prosazovat svůj vliv. Svatopluk II., který byl již předtím v kontaktu s Bavory, navštívil roku 897 Arnulfa a zavázal se být jeho spojencem. Nato Mojmír II. vyslal proti Svatoplukovi II. vojsko, nicméně Mojmír II. sám utrpěl porážku od Arnulfa.

Na přelomu let 898 a 899 Velkou Moravu napadli Bavoři, kteří se snažili Mojmírovu moc zlomit. Následně Mojmír II. zajal svého bratra Svatopluka II., který byl ale brzy osvobozen svými bavorskými spojenci. Pravděpodobně začátkem roku 901 ho Mojmír II. vyměnil za knížete Isanricha. Poté už o něm nejsou žádné zprávy.[47]

Po jeho smrti, ale jednotná organizace – nejspíše kmenový svaz – vzala za své a území Velké Moravy opět ovládali vládci jednotlivých kmenů.

Na pustiměřském hradišti u Zelené Hory se život nezastavil ani v dalších desetiletích, kdy se Maďarské hordy proháněly Moravskými nížinami. Lidem na Hradisku ani v jeho podhradí neublížily ani náhlé záplavy, které byly zhoubou pro velkomoravská sídla v deltě Dyje a Moravy, v době, kdy zde bylo o něco tepleji než dnes. Osídlení trvalo i v 9. a 10. století a snad bez přeryvu na ně navázalo budování ranně středověkého hradu, jenž je jmenován Pustiměř a nejspíše dal své jméno i nedaleké osadě.[48]

Z doby Velké Moravy se zachoval pouze kostel svaté Markéty. Dnes je na slovenské straně hranice.

         Odkazu moravské mise Konstantina a Metoděje si vážili i přemyslovští vládci, kteří uznávali důležitost Velkomoravské říše pro vznik vlastní vládnoucí

dynastie. Mýtický Přemysl Oráč bývá i dnes spojován s knížetem Rostislavem, na jehož přání byli soluňští bratři pozváni na naše území. Odkaz Konstantina a Metoděje připomíná i nejznámější z vládců české a moravské země Karel IV. Řadí je mezi nejdůležitější české světce spolu se sv. Václavem, Vojtěchem a Prokopem.

 

Podle zdrojů uvedených v textu zpracovala Mgr. Anna Hrozová

Popisky obrázků:

 

1 Obranný val se zídkou, na jehož základech po požáru na ostrožně byla postavena oboustranně lícovaná zeď s ochozem. Zdroj: wikipedie.cz.

2 Osídlení Hradiska u Zelené Hory v době střední doby hradištní. Podle Čenka Stani.

3 Pohanští bohové.

4 Morava a Nitransko v době velkomoravské. Zdroj wikipedie.cz.

5 Mapka dle J. Dekana, doplněná dle Č. Stani, D. Bialekové a N. Profantové. Zdroj wikipedie.cz.

7 Putování Konstantina a Metoděje z našeho Hradiska do okolí.

8 Možný vzhled svatyně s narexem v době velkomoravské. Anna Hrozová.

9 Hlaholice obsahovala na rozdíl od alfabéty či latinky i znaky pro slovanské hlásky, které se v řečtině či latině nevyskytovaly. Zdroj wikipedie.cz.

10 Gorazd, Konstantin, Metoděj, Kliment, Angelár, Naum a Sáva. Konstantinovi a Metodějovi žáci.  Zdroj: wikipedie.cz.

11 Slovanské kamenné pece. Rekonstrukce v Modré. Foto: Anna Hrozová.

12 Slovanský kamenný sporák. Rekonstrukce v Modré. Foto: Anna Hrozová.

13 Zbytky tavicí pece na Hradisku, nalezené při sondážním výzkumu v 60. letech 19. století.

 

[1]Janského kronika.

[2]Janského kronika.

[3] Staňa, Čeněk (1977): „Archeologický výzkum pohřebiště při románské rotundě v Pustiměři“, ÚVTEI – 73332, in: Poulík Josef, odpovědný redaktor (1980), Přehled archeologických výzkumů, Archeologický ústav ČSAV, Brno, obr. 29 tab. 9., vydáno jako rukopis s.: 83.

Staňa, Čeněk (1963): „Zjišťovací výzkum na hradisku Zelená Hora u Vyškova na Moravě“, tab. 31, in: PV 1963.

 

[4]Janského kronika, ss. 16-17.

[5] Čechy však neměly téměř nic společného s Velkomoravskou říší, s výjimkou asi šesti let na konci vlády moravského knížete Svatopluka (894), který si je podmanil a zavázal tributem. Nicméně po jeho smrti se čeští Přemyslovci obrátili zpět k Východofrancké říši, kam platili tribut předtím a Moravu tím opustili.

[6] Bylo to zkrátka území méně rozvinutého slovanského kmene, kam Moravané zřejmě ve dvou vlnách postupně pronikli, dosadili tam své velmože jako správce a začali tam stavět hradiska, jaké znali ze své původní domoviny. To přece jen vrhá na údajný první společný stát Čechů a Slováků poněkud jiné světlo, i když pomineme skutečnost, že žádná zmínka o Slovácích ze středověku neexistuje.

[7] Změna v tvrdých církevních postupech přišla až během druhé poloviny 8. století, a to zejména zásluhou anglosaského mnicha Alcuina z Yorku. Ten působil na dvoře Karla Velikého a coby králův rádce navrhl nový systém christianizace. Namísto dosavadních násilných křtů, často vynucených pod pohrůžkou smrti, nabídl rozvolněnější postup, pro pohany víceméně dobrovolný. Kandidáti křtu se během něj nejprve měli naučit nazpaměť Modlitbu Páně (Otčenáš) a Vyznání víry (Credo), v druhé fázi měl proběhnout křest samotný a v poslední části pak bylo čerstvě narozeným božím dětem vyloženo Desatero a nauka o hříších a trestech. 

 

[8] Podobně viz: Genetika otrokářství: v USA nejčastěji končili lidé z Konga a Angoly - iDNES.cz

[9]Asi 805–876. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[10] Na Moravě skutečně již před příchodem Konstantina a Metoděje působili také řečtí kněží, kteří přicházeli zejména z byzantských držav v Dalmácii.

[11] Například kostel v Sadech u Uherského Hradiště nemá z architektonického hlediska obdobu ve Francké říši ani v Bavorsku, ale podobné stavební prvky můžeme najít právě na sakrálních stavbách dalmatsko-istrijské oblasti. Řečtí misionáři z dalmatské oblasti také ovládali tehdy ještě poměrně jednotný slovanský prajazyk, díky čemuž je velkomoravská společnost nevnímala jako cizorodý prvek.

[12] Dne 13. ledna roku 845 navštívilo východofranckého krále Ludvíka Němce čtrnáct českých knížat, která se nechala i se svými družinami pokřtít. Jednalo se pravděpodobně spíše o politický akt, kterým české prostředí reagovalo na obavy z možného tažení Ludvíka proti „pohraničním“ Slovanům, mezi které Češi patřili – nelze jej tedy pokládat za důkaz o přijetí křesťanství celým kmenovým společenstvím.

Představy Čechů o rovnosti a jednotě křesťanů ovšem vzaly za své hned následujícího roku, kdy Frankové napadli (již od roku 831) formálně křesťanskou Velkou Moravu. Trvalejšího charakteru se tak ukázal být až křest přijatý knížetem Bořivojem a jeho manželkou Ludmilou z rukou moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje o téměř čtyřicet let později, mezi roky 882 a 884.

 

[13] V současnosti poměrně diskutovanou myšlenkou je teorie o působení iroskotské misie, která mohla na Moravu přinést křesťanství již během druhé poloviny 8. století. Za důkaz jejich přítomnosti se obvykle považuje nález v Modré u Velehradu – jedná se o základ kostela, jehož půdorys velmi pravděpodobně vychází z tamější církevní architektury.

[14]846–870 velkomoravský kníže. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[15]Obojí kněží zde nejpravděpodobněji působili vedle sebe, problémy přišly až v době vysvěcení Metoděje misijním arcibiskupem pro Moravu, Nitransko, Panonii a Smyrnju, který také mohl světit domácí kněze. In: Vepřek Miroslav (2013) Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s 15

^[16] Údajný dopis knížete Rostislava byzantskému císaři, Život Konstantinů in:

 Fontes rerum Bohemicarum I [online]. Filozofický ústav AV [cit. 2016-06-18]. Kapitola Život sv. Cyrila, s. 27. Dostupné v archivu., vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pravděpodobně list neobsahoval zmínku o liturgii ve staroslověnském jazyce, neboť se v určité formě používal.

[17]Viz „Život Metodějův“. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zk01.htm.

[18]847 vysvěcen na kněze a jmenován knihovníkem mladého císaře Michaela III. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zk01.htm.

[19]V roce 851, viz „Život Konstantinův“. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zk01.htm.

[20]Od roku 835 do roku 845. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[21] Praktickou zkušenost ve vedení církevní komunity získal jako igumen[21] v klášteře Polychrom v býthijském Olympu, kam se za ním na čas odebral do samoty i jeho bratr Konstantin[21]. Oba se znovu osvědčili i v Chazarské říši[21] na břehu Černého moře, kde na přání svého císaře zavedli byzantské právo a učili křesťanské nauce.

[22]Během historického bádání býval Veligrad ztotožňován s mnoha místy na dnešní východní Moravě či západním Slovensku, nejčastěji pak se Starým Městem u Uherského Hradiště a Valy u Mikulčic. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Veligrad.

[23]In: Vepřek, Miroslav (2013): Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz. In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s.: 15.

[24]Je pravděpodobně předobrazem mýtického Přemysla Oráče. In: http://www.moraviamagna.cz/tabulky/t20orac.htm.

[25]Vládci, vojáci, úředníci, obchodníci, řemeslníci, zemědělci, …. In: Vepřek, Miroslav (2013): Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz. In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s 15.

[26] Měšek I., někdy také nazýván Mečislav, (asi 935 – 25. května 992) byl nejstarším historicky doloženým polským knížetem z rodu Piastovců. První zpráva o něm pochází z roku 963. Zemřel v roce 992. S jeho vládou bylo spojeno dokončení územního formování polského státu – k pravděpodobně zděděnému Velkopolsku, Mazovsku a oblasti v okolí Sieradze a Łęczyce připojil přinejmenším Slezsko a Západní Pomoří.

[27] Mencl, Václav (1957): Románská Pustiměř, In: Zprávy Okresního vlastivědného musea ve Vyškově č.: 4, leden, Vyškov, s.: 1-5.

[28]Hlaholice je i z dnešního hlediska moderním písmem, vytvořeným podle zásady: každá hláska má svůj znak (každý fonom má svůj grafém). Cyrilice byla vytvořena v Bulharsku na konci 9. století. In: Vepřek, Miroslav (2013): Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s.: 15.

[29]Jazyk, jímž v té době mluvili Moravané, se nazýval slovanským (praslovanština), teprve v nové době je staroslověnština, která se od něj příliš nelišila, vnímána jako zvláštní jazyk. Tamtéž: s.: 14.

[30] Boží muka stojí na křižovatce cest „od Podsedků k Chlupatýmu vývozu (zaniklé cesty od Křižanovic přes Podsedky a tím Chlupatým úvozem k Radslavicím na silnici od Radslavic do Dědic, s odbočkou kus od Boží muky na cestu k Jugankám (s odbočkou cesty do Radslavic, které se říkalo Grétama) a po hraničkách do Grétů a s cestou od mlýna do Grétů, k těm úvozum u Hynzlů a odtud k Dědicím a k Vyškovu. V Godlicích se na popsanou cestu navázala cesta do Radslavic a do Vyškova.“ píše kronikář. Je tam deska s motivem Ježíše ukřižovaného a nápis z roku 2005 hlásající poškození a obnovení této Boží Muky „Zasažena bleskem byla v roce 2005 a v roce 2006 opravena.“ „Boží muka v Grétech“ má ze strany k Dědicím pěkně vypracovanou kamennou desku s postavami sv. Cyrila a Metoděje a nápisem: Na památku tisíciletého úmrtí sv. Cyrila a Metoděje věnovala obec Něm. Prusy 1885. Také z druhé strany jest v Boží muce vsazena deska, ale nápis už je nečitelný. Mimo popsané kříže a Boží muka stávaly v poli ještě dva obrázky. Na podsedkách asi 30 metrů od výjezdu z Tihelně na dřevěném sloupu pod stříškou obrázek Panny Marie a u Zelnisk v rohu pole „Ševňa“ zvaném, též na dřevěném sloupku, ale v zasklené skříňce obraz sv. věrozvěstů. Ten zanikl v padesátých letech při úpravě a zcelování pozemků v JZD a ten první hned po 2. světové válce.

[31]V roce 868…. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[32]Blatenské knížectví (Panonie) – Kocel (původním jménem Gozil) byl synem Pribinovým.

[33]14. února 869. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[34]Roku 869. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[35]V roce 870 se ale Svatopluk spojil s východofranckou říší proti Rostislavovi a své nitranské knížectví svěřil pod ochranu Ludvíku Němci. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_II._N%C4%9Bmec.

[36] „Soudem Franků, Bavorů i Slovanů“ byl po několika měsících nejistoty v nehostinném vězení odsouzen na smrt. Později Ludvík II. Němec ortel soudu změnil a nepoddajného Rostislava nechal oslepit. Ten pak dožil svá léta v klášteře na neznámém místě někde na východě Východofrancké říše.

[37]Ludvík Němec svěřil správu nad slovanským státem franckým markrabím Vilémovi a Engelšalkovi. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[38]Patrně do Ellwangenu. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[39]Roku 873. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[40]Roku 874. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[41]Bula Industrae tuae. In: spcp.prf.cuni.cz/dokument/industr.htm.

[42]Nevěděl v té době, že Konstantin – Cyril je již několik let mrtev. In: Vepřek Miroslav (2013) Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz. In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5.

[43]Roku 882 zanechal opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj.

[44]Proglas: "Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky. In: http://www.moraviamagna.cz/texty/t_progla.htm.

[45]Krátce na to „šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let. In: http://www.moraviamagna.cz/texty/t_zm_k05.htm.

[46]Pludek, Alexej (1979): Český král Karel, Panorama Praha, II. vydání, ss.: 61 a 69.

[47] MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha: Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1., STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska : rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia. Bratislava: Veda, 2004. 576 s. ISBN 80-224-0812-3. (slovensky),

[48] Podle celistvé kulturní vrstvy, která je důkazem nepřetržitého osídlení našeho Hradiska.

 

Co pravil stařeček Pusta (1150 let od příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu):

         „To bylo tenkrát, když po stezce od severního moře putovali obchodníci s jantarem k jižnímu moři do krajin, kde slunce hřeje i v zimě. Cesta vedla kolem hradiště na našem Hradisku. Kníže Mojmír sem na horní okraj své země poslal vojenskou posádku. Mnoho luků a kopí přivezli mladí muži na ušlechtilých koních za hradbu z pevných kůlů zasazených do kamenných základů. Zevní ochoz spolu se širokou vnitřní zídkou byl její pevnou oporou. Za hroty silných kůlů se bojovníci cítili bezpečně a z dřevěných pozorovatelen viděli daleko do široké přírodní brány, která se před nimi otvírala od severu k jihu. Viděli drobné chaloupky vystupující ze země i pachtící se človíčky, dolující z rodné hroudy v potu tváře drobky potravy na stůl nejen svůj, ale i na stůl svého pána sídlícího nahoře za kůlovou hradbou. Na místě osmiboké vyplétané pohanské svatyně vymazané na kámen usušenou hlínou už před lety vyrostl malý kostýlek, spíše jen kaplička, která svým zvonkem zdravila usedlíky z blízkého okolí z nejzápadnějšího hrotu opevněné ostrožny. Právě sem do svatyně Dažboga, boha slunce, přivedli pasovští za knížete Mojmíra I. nového Boha, slibujícího lepší život pro každého.[1] Čím těžší břemeno život nakládal na záda věřícího, tím větší jistotu lásky Boží poutník osudem mohl očekávat. Dažbog se tehdy na chvilku odstěhoval pod hřeben táhlého hřbetu slunci široce otevřeného. To svítilo na jeho příbytek celý den. Ale i tady se zanedlouho usadili pasovští. Chodníček, který odvedl Dažboga z pevnosti, se již dávno proměnil v cestu, po níž putovaly těžce vydobyté plody země sem a tam z osady, která se časem začala nazývat Pustiměří, podobně jako hrad, který jí dal jméno.

         Ludvík II. Němec[2], první východofrancký král, posílal do Mojmírovy země vojáky. A posílal i kněží. Ti měli držet Mojmíra v jeho knížectví, stejně jako jeho lid, se skloněnou hlavou a v poslušnosti u bran Východofrancké říše. Ale Mojmír se vzpouzel. V naději, že bude povolnější, věnoval Ludvík II. Němec velkomoravský stolec Rostislavovi[3]. Ten ale hlavu také nesklonil. Brzy se svými věrnými začal svoji zemi bránit proti zvyšujícím se nejen finančním nárokům nížinou se valícího vojska dlouholetého nepřítele. Přemýšlel, jak by se útisku ze strany velkého souseda zbavil: „A ti pasovští! Moravané si zaslouží mít svého biskupa! Proč by měli frankům odvádět dvakrát nejen císaři, ale i biskupovi?[4] Papež Mikuláš I. ale jeho žádost neslyšel. Ludvík II. Němec byl mocný spojenec. Nebylo radno, popudit ho proti sobě. Rostislava nikdo neznal…  „Snad byzantský císař Michael by mohl pomoci.“ Poslové donesli list: „pošli nám biskupa a učitele… Pošli nám muže, který by upravil náš zákon …“[5] Volba přišla na soluňské bratry. Byli světa znalí, zkušení v misijní práci. Výmluvný Konstantin[6], knihovník a archivář samotného císaře se nezalekl ani Saracénů[7], kde obhajoval křesťanské ideje proti islámskému učení. Ti, nemaje již argumentů, jimiž by ubránili svého proroka v očích obou bratrů, pokusili se Konstantina otrávit. Mladé tělo sice jed přemohlo, ale zůstalo oslabeno. Metoděj se jako zkušený archont města Styrmonu[8] vyznal v právu a organizaci byzantské i římské obce. Praktickou zkušenost ve vedení církevní komunity získal jako igumen[9] v klášteře Polychrom v býthijském Olympu, kam se za ním na čas odebral do samoty i jeho bratr Konstantin[10]. Oba se znovu osvědčili i v Chazarské říši[11] na břehu Černého moře, kde na přání svého císaře zavedli byzantské právo a učili křesťanské nauce.

         Právě tyto bratry vybral Michael Rostislavovi, aby pomohli v jeho snaze osvobodit svůj lid od franckého útlaku. Ten chtěl původně biskupa, který by se stal hlavou církve na území jeho říše. Byzantský císař však nechtěl riskovat problémy ve vztahu s papežským stolcem. Igumen Metoděj a filosof Konstantin, podle jeho předpokladu nikým nepozorováni, dorazili z Konstantinopole po Dunaji a Moravě až do Rostislavova hradiště, bájného Veligradu. Dnes nikdo už neví, kde se nacházelo.[12]  A nepřišli s prázdnou. Přinesli mu nové písmo a překlady částí „Písma svatého“. Oba bratři se narodili v Soluni drungariovi Lvovi. Konstantin byl jeho sedmým dítětem, Metoděj byl starší. Sami byli Řekové a slovanská řeč byla jejich druhou přirozeností. Pravděpodobně jejich matka nebo chůva byla slovanského původu. Na žádnou misii se tak nepřipravovali, jako mezi Slovany. Konstantin i Metoděj si mysleli, že slovanský národ si zaslouží mít postavení jako jiné velké národy. A k tomu potřebuje mít svoje písmo, kultivovaný jazyk i vlastní kněží. Už v Konstantinopoli překládali do Moravanům srozumitelného jazyka části písma svatého nutné pro kázání jejich slovanských žáků. První z nich s nimi přišli na Moravu.

Ve Veligradu kníže Rostislav zprvu nedůvěřivě hleděl na tyto dva znavené muže, kteří měli vychovávat jeho lid. Probledlý Konstantin se ujal slova. Stejně jako prostí lidé v této zemi ani sám Rostislav se nemohl odtrhnout od jeho úst. Tak si hned při prvním setkání s moravským vladařem získal jeho důvěru. Kníže vykázal jemu, jeho bratrovi i jejich žákům nejčestnější místo ve svém domě. Vyhradil jim také kostel, kde mohli rozvíjet slovanský jazyk i církevní nauku spolu se všemi svými nejvěrnějšími žáky. Brzy se vydávali do okolí. Nakonec celou zemi prochodili křížem krážem a všude kázali Písmo svaté v Moravanům srozumitelném jazyce. Často se museli soluňští bratři i se svými žáky skrývat před franckými vojáky vedenými Karlomannem, nejstarším synem Ludvíkovým. Museli také ustupovat pasovským kněžím, kteří se nechtěli vzdát svých církevních údělů, podléhajících pasovskému arcibiskupství ve východofrancké říši. Přese všechno to protivenství se jim dařilo vykládat písmo svaté srozumitelně i těm nejchudším po celé zemi. Zakládali církevní školy po různých místech Moravy. Modly se začaly vytrácet z vesnic. Vyšší vrstvy – vládnoucí třída, obchodníci i vyšší služebníci už dříve přijímali jednoho Boha[13], ale nejnižší vrstvy obyvatel se stále klaněly Bohům pohanským. Kázání Konstantina a Metoděje však byla tak působivá, že se stále více i ty obracely k Bohu jedinému. Postupně opouštěly Svarohovu[14] družinu přírodních Bohů, jejímž příslušníkem byl například Mokroš[15], Perun[16], Černobog[17], Bělbog[18], Svantovít[19], Jarilo[20], Svarožic[21], Veles[22], Morana[23], Vesna[24] a Dažbog[25].

         Druhým úkolem, neméně důležitým, pro který byli soluňští bratři přizváni na Velkou Moravu, byl požadavek, aby upravili i zákon, jímž by se celá země řídila. Rostislav chtěl, aby jeho lid opustil zákony, které se lišily hradiště od hradiště, zákony připomínající italskou vendetu, řídící se pravidlem „oko za oko“, „zub za zub“. V byzantském i římském právu zkušený Metoděj se pokusil upravit zákon své země pro Rostislavův lid. Úkol to byl nelehký v době neustálých vojenských nájezdů. Také úroveň uspořádání společnosti byla velice odlišná. V Rostislavově zemi se příliš nelišilo postavení vládce od postavení ostatních členů společnosti. Sám Rostislav, byl nazývaný „knížetem oráčem“. [26] Zato v centru Byzantské říše byla společnost už rozvrstvená podle druhů úkolů, které v ní skupiny obyvatel plnily.[27] Také úroveň vzdělání tam byla vyšší. Přece se podařilo pro Velkou Moravu vytvořit jednotné základy pro soudní praxi jak církevní, tak občanskou.

         Asi už roku 867 se podle pověsti dostali soluňští bratři i na naše Hradisko u Zelené Hory. Sedmipočetníci[28], jak se říkalo nejvěrnějším žákům a jejich učitelům, překládali další a další křesťanské texty. Všichni spolu Konstantin, Metoděj, Gorazd, Kliment, Angelár, Naum a Sáva s ochránci na koních i prostými lidmi jdoucími pěšky s nimi přišli až na naše Hradisko. V bezpečí za hradbou našeho hradiště slovem Božím rozdávali klid srdcím obyvatel pevnosti strážící cestu jantaru na hranici mojmírovské říše i lidí z podhradí. I tady všichni nedočkavě hltali každé jejich slovo. Začínali se radovat z přítomnosti jediného Boha. Teď ho mohli vnímat jako vlastního otce, který je povzbuzuje v nepřízni života mateřským jazykem.  Vkládali naději do Metodějova hlasu, když jim povídal, že teď už nejsou sami: „Nyní Bůh i zákon stojí na vaší straně. Je konec bezpráví. Je konec zvůle.“  Brzy se Konstantinova a Metodějova družina i tady začala vydávat do okolí. Kázali v dnešních Hamiltonech v místě, kde se nyní nachází kaplička „Strachotínka“, vydali se do dnešních Podivic a Ondrátic, také mezi poli v Prusích u Pustiměře býval drobný pomníček připomínající jejich stopu v krajině. Vracívali se sem na hradiště do bezpečí jeho hradeb. Cestou mezi Zelenou Horou a Podivicemi kázali v místě, kde se dnes říká „U škaredého dubu“.     

 

Studánka, kde spočinuli Konstantin a Metoděj se svými žáky na cestě z Podivic a Ondratic do rodící se trhové vsi Pustiměře. 

Na  Réhni se zastavili u studánky, která „oči uzdravuje“. Posadili se, aby si odpočinuli. Omyli si znavené údy i tváře. I nemocný Konstantin pocítil úlevu. Jako by se v jeho údech rozlévala nová krev. Jakmile nabrali všichni sil, rozhlédli se po kraji a do oka jim padla drobná svatyně ozářená sluncem. Malý zvonek svolávával už několik let věřící ke slavnosti slova Božího i tady. Tehdy mlčel. 

         Sedmipočetníci vstoupili dovnitř kostelíka a malý zvonek se rozezněl po pustiměřských i pruských nivách. Lidé se ve strachu před pasovskými sbíhali k jeho dveřím. Jaké bylo jejich překvapení, když uvnitř našli muže, kteří mluvili jim srozumitelnou řečí. Učili je chválit Boha v mateřském jazyce. Vesničané dychtivě poslouchali každé slovo, aby jim ani hláska neunikla. Ani po mši nechtěli opustit Konstantina a Metoděje. Otázky nebraly konce. Dlouho do noci si povídali o jediném milujícím Bohu. Povídali o útrapách lidí, se kterými se na svých cestách střetávali. Povídali si i o tom, jak jediný Bůh měnil jejich život. Právě tady, v bývalé sluneční svatyni, která náležela největšímu hospodářství rodící se vesnice, založili narex – církevní školu staroslověnské liturgie. Byla to předsíň přistavěná ke vchodu do svatyně, v níž bylo možno v zimním období i zatopit - zpočátku na otevřeném ohništi. Žáci zde mohli i přespávat. Konstantinovi a Metodějovi žáci, kteří s nimi dorazili až sem, učili číst a psát i tady nové žáky z blízkého i vzdálenějšího okolí hlaholicí[29] ve staroslověnském jazyce[30], aby i oni byli schopni mezi svými šířit Slovo Boží.

         Hned v následujícím roce[31] se Konstantin a Metoděj i se svými žáky vydali k papeži, aby uznal nejen jejich staroslověnskou liturgii, ale také aby jako jím vysvěcení kněží mohli na Velké Moravě působit, tak jako pasovští. Kníže Rostislav jim věnoval na cestu 200 otroků, ale Konstantin s Metodějem jim věnoval svobodu. Cestou do Říma šířili úspěšně svoje učení i v zemi Kocelově[32]. Sláva soluňských bratří předcházela jejich kroky. V Benátkách výpravě přišel v ústrety i sám papež Hadrián II., který je přijal s nejvyššími poctami jako krále. Oslabený Konstantin s Metodějem před ním zaníceně hájili staroslověnský jazyk, staroslověnskou liturgii i slovanský národ. Hadrián II. uznal jejich argumenty a staroslověnskou liturgii schválil a podpořil. Nemocný Konstantin vstoupil do jednoho z řeckých klášterů, vysvěcen byl koncem roku 868 a přijal jméno Cyril. Po několika týdnech na začátku roku 869 však zemřel.[33] Metoděj s žáky u papežského stolce pobýval několik dalších měsíců. Byl vysvěcen misijním biskupem pro Moravu, Nitransko, Panonii a Smyrnju s právem světit kněze staroslověnské liturgie.[34]

         Metoděj nejprve nějaký čas budoval staroslověnskou církevní hierarchii v Panonii a Nitranském knížectví, které spravoval Rostislavův synovec Svatopluk, jenž se tak stal jeho spoluvládcem. Brzy však začal Svatopluk splétat pavučinu intrik, aby mohl z knížecího stolce napořád odstranit svého dobrodince. Neváhal se proti němu spojit s úhlavním moravským nepřítelem Karlomannem.[35] Rostislav se o jeho záměru včas dozvěděl a nachystal léčku, ale synovcovi zvědové byli všímaví, a tak Svatopluk zasáhl dříve, než Rostislavovi muži. Rostislav byl zajat, předán Karlomannovi a odvezen do Bavor. „Soudem Franků, Bavorů i Slovanů“[36] byl po několika měsících nejistoty v nehostinném vězení odsouzen na smrt. Později Ludvík II. Němec ortel soudu změnil a nepoddajného Rostislava nechal oslepit.[37] Ten pak dožil svá léta v klášteře[38] na neznámém místě někde na východě Východofrancké říše[39]. V této době, kdy zesílil útlak východofranckých, se Metoděj s žáky vracel ve své nově vytvořené arcidiecézi po několika měsících z Kocelovy země na stále neklidnou Velkou Moravu s papežskou bulou, v níž bylo řečeno, že jemu svěřená území náležejí pod správu papežského stolce, aby pokračoval v práci, kterou zde spolu s bratrem započali. Tehdy byl pozván na církevní synod do východofrancké říše, byl zajat a Ludvík II. Němec ho odsoudil na smrt, na níž ho nechal čekat v otevřené díře shora zavřené mříží[40].

         Svatopluk se ale vděku nedočkal[41], byl také zajat a obviněn ze zrady. Ubránil se a nakonec byl Karlomannem vyslán, aby na hrotu jeho vojska potlačil povstání Moravanů v čele se Slavomírem. Svatopluk se však obrátil proti svému zrádnému chlebodárci.  Byl zdatným vyjednavačem a válečníkem. Svými činy Moravany přesvědčil o svém úmyslu bránit jejich zemi před všemi nepřáteli a hlavně východofranckým Karlomannem. Ukázalo se, že je šikovným vojevůdcem, jenž území Moravy stále rozšiřoval.

         Po dvou a půl letech byl i Metoděj osvobozen zásahem papeže Jana VIII., jenž ho vrátil do čela slovanské diecéze[42], aby mohl pokračovat ve své práci.

         Pro bojem vyčerpanou Velkou Moravu Svatopluk vyjednal s Franckou říší mír[43]. Jan z Benátek, Svatoplukův důvěrník, ale při zdlouhavých jednáních obvinil Metoděje z kacířství. V Římě však Metoděj znovu ubránil nejen samotný jazyk, ale i staroslověnskou liturgii, i když podle buly Industrae tuae[44] musela být epištola a evangelium nejprve čteny v latině. Svatoplukův oblíbenec Wiching, kterého na jeho přání jmenoval Metoděj biskupem Nitranského knížectví, se však znovu a znovu svého arcibiskupa snažil u papeže podvodně očernit. Jan VIII. ale Metoděje ve funkci potvrdil.

         Několik dalších let budoval Metoděj svou diecézi, když byzantský císař Basilej vyslovil přání soluňské bratry vidět.[45] Metoděj ho vyslyšel a vydal se k němu. Na byzantském dvoře byl císařem slavnostně přivítán. Však nepřišel s prázdnou. Přinesl Basilejovi opisy slovanských liturgických knih[46], jež se staly základem východního pravoslaví.

         Po návratu na Moravu se Metoděj snažil pokračovat v práci pro své věřící, ale musel překonávat stále více protivenství. V té době na papežský stolec nastoupil Hadrián II., který nebyl novotám nakloněný a vyšel Wichingovi, který ho v Římě informoval o Metodějově činnosti v diecézi po svém, v jeho snaze odstranit nepohodlného arcibiskupa, vstříc.

         Metoděj v té době dokončil překlady hlavních liturgických knih. Předpověděl svou smrt a ulehl na lože. Svým nástupcem jmenoval Gorazda[47] a do tří dnů zemřel.[48]          Wiching už Metoděje na Moravě nezastihl. Nechal proto uvěznit novou hlavu staroslověnské liturgie Gorazda. Zda byl odsouzen či ne dnes už nevíme. Na jeho místo byl podle vlastních slov jmenován papežem Štěpánem V. právě Wiching, který žáky Metodějovy nelidsky pronásledoval. Na dvě stovky staroslověnsky vzdělaných kněží a mnichů bylo vyvedeno v okovech obchodníků s otroky ze země[49], protože se odmítli podřídit papežovu usnesení. Nemohli zradit dílo a odkaz svých učitelů. V té neklidné době se ztratily i Metodějovy ostatky. Jeho hrob neodolal řádění nepřátel nebo ho snad věrní žáci ukryli na bezpečném místě, které se dosud nepodařilo najít.

         Někteří z žáků našli útočiště v Čechách, v Polsku a v Bulharsku. Do chudých chaloupek na Moravě se tajně vraceli staří slovanští Bohové. Dažbog se skrytě vrátil i do domovů drobných zemědělců a řemeslníků v pod naším hradištěm na Hradisku u Zelené Hory. Plamen slovanské vzdělanosti a kultury, nedávno na Velké Moravě rozdmýchaný, skoro uhasl. 

         Na pustiměřském hradišti u Zelené Hory se život nezastavil ani v dalších desetiletích, kdy se Maďarské hordy proháněly Moravskými nížinami. Lidem na Hradisku ani v jeho podhradí neublížily ani náhlé záplavy, které byly zhoubou pro velkomoravská sídla v deltě Dyje a Moravy, v době, kdy zde bylo o něco tepleji než dnes.

         Na našem Hradisku a jeho okolí naši předkové žili, pracovali a chránili Jantarovou stezku i tehdy, kdy jsou naše dějiny plné bílých míst – v temném 10. století.

         Odkazu moravské mise Konstantina a Metoděje si vážili i přemyslovští vládci, kteří uznávali důležitost Velkomoravské říše pro vznik vlastní vládnoucí

Dynastie. Mýtycký Přemysl Oráč bývá i dnes spojován s knížetem Rostislavem, na jehož přání byli soluňští bratři pozváni na naše území. Odkaz Konstantina a Metoděje připomíná i nejvýznamnější z vládců české a moravské země Karel IV. Řadí je mezi nejdůležitější české světce spolu se sv. Václavem, Vojtěchem a Prokopem.

         Až do konce 19. století byl užíván pro oba bratry v našich zemích český překlad jejich jmen.  Konstantin – Cyril šel dějinami jako Crha a Metoděj podle mylného určení základu jeho jména – Methus – strach – jako Strachota.  Teprve papež Lev XIII. okružním listem „Grande munus“ z 30. září 1880 vyzdvihl zásluhy obou bratří a rozšířil jejich svátek na celou římskokatolickou církev.[50] V druhé polovině 20. století Jan Pavel II. dovršil zhodnocení významu Konstantina a Metoděje a oba bratry spolu se sv. Benediktem jmenoval hlavními patrony Evropy.

         Je nám ctí, že můžeme i v našem kraji chodit po stopách tak významných učitelů, kteří vnímali hodnotu slovanského lidu a pomáhali mu se zařadit mezi nejvýznamnější evropské národy s vyspělými jazyky již v raném středověku, i přestože plody jejich práce sklízeli převážně Slované za našimi hranicemi.“ tak pravil stařeček Pusta.[51]

Pověst o Konstantinovi a Metodějovi v Pustiměři doplněnou historickými daty zpracovala: A. Hrozová

Použitá literatura:

Bohuš, Marek (2013): Glosa: Bratři mnoha jmen, In: Krok 2/2013 ss.: 2-3.

Mencl, Václav (1957): Románská Pustiměř, In: Zprávy Okresního vlastivědného musea ve Vyškově č.: 4, leden, Vyškov, s.: 1-5.

Neumann, Lukáš (2013): S Miroslavem Pojslem o cyrilometodějské tradici a úctě, Krok 2/2013, ss.: 4 – 9.

Pludek, Alexej (1979): Český král Karel, Panorama Praha, II. vydání, ss.: 60 a 69.

Vepřek, Miroslav (2013) Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz. In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2/2013, 10. Ročník, ss.: 14 – 17.

Internetové zdroje:

„Janovi, vznešenému vladaři římského stolce“: http://www.moraviamagna.cz/dokumenty/d_stizny.htm

257. Lev XIII. . In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lev_XIII, http://www.cirkevnihistorie.estranky.cz/clanky/seznam-papezu-v.--251.---267.---1775---2013.html

Bula Industrae tuae: spcp.prf.cuni.cz/dokument/industr.htm

Cyril a Metoděj. In: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Cyril_a_Metoděj&oldid=10205515

Cyril a Metoděj. In: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Industriae_tuae&oldid=9856829

Cyril a Metoděj. In: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vyškovská_brána&oldid=9740728“

Grande munus. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

Granum. In: http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_gr_886.htm

Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději, Překlad Vašica,  Josef (1966). In: http://www.e-stredovek.cz/autori.php

Chvalořeč o svatém Cyrilu, učiteli slovanského národa sv. Klimenta Ochridského. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_chva_c.htm

Igumen. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Igumen; http http://leccos.com/index.php/clanky/igumen

Konstantin a Metoděj na Moravě (863 –885), Tekla (2016): http://www.e-stredovek.cz/autori.php?kto=aut&cislo=8)

Kronikářské záznamy, které se vztahují k historii Velké Moravy a počátkům českého „přemyslovského“ státu – první králové. In: http://www.moraviamagna.cz/kroniky/

Ludvík II. Němec. In:http://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_II._N%C4%9Bmec

Proglas. In:http://www.moraviamagna.cz/texty/t_progla.htm

Velkomoravští králové, Rostislav a Svatopluk v písemných pramenech. In:http://www.moraviamagna.cz/tabulky/t19pram.htm
Křesťanský král-oráč a byzantská misie. In: http://www.moraviamagna.cz/tabulky/t20orac.htm

Život sv. Metoděje, arcibiskupa moravského. In: http://www.moraviamagna.cz/texty/t_zm_k05.htm

Život sv. Metoděje. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zm_1.htm

Život sv. Konstantina-Cyrila. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zk01.htm

Páni z Horky, In: http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_Horky

Kroniky:

Janského kronika Pustiměře a kronika vesnice Podivice

 

 

[1] V roce 830 byl kníže Mojmír pokřtěn a přijal křesťanství i se svými poddanými. In: Vepřek, Miroslav (2013): Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz. In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s.: 15.

[2] Asi 805 – 876. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

 

[3] 846 – 870 velkomoravský kníže. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[4] Obojí kněží zde nejpravděpodobněji působili vedle sebe, problémy přišly až v době vysvěcení Metoděje misijním arcibiskupem pro Moravu, Nitransko, Panonii a Smyrnju, který také mohl světit domácí kněze. In: Vepřek Miroslav (2013) Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s 15.

[5] Viz „Život Metodějův“. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zk01.htm

[6] 847 vysvěcen na kněze a jmenován knihovníkem mladého císaře Michaela III. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zk01.htm

[7] V roce 851, viz „Život Konstantinův“. In: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zk01.htm

[8] Od roku 835 do roku 845. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[9] Igumen nebo hegumen (někdy také hegumenos; přes staroslověnštinu z řeckého ἡγούμενος hegúménos, vedoucí; makedonsky, bulharsky a rusky игумен (transliterováno igumen), ukrajinsky Ігумен (ihumen), gruzínsky იღუმენი, iğumeni; rumunsky egumen; srbsky Игуман nebo Iguman) je titul představeného pravoslavného nebo katolického kláštera východního ritu, podobný opatovi. In…http://cs.wikipedia.org/wiki/Igumen

[10] Roku 855. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[11] V roce 860, kam byli oba bratři obývající tehdy v klášteře Polychronu v býthijské Olympii. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

 

[12] Během historického bádání býval Veligrad ztotožňován s mnoha místy na dnešní východní Moravě či západním Slovensku, nejčastěji pak se Starým Městem u Uherského Hradiště a Valy u Mikulčic. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Veligrad

[13] In: Vepřek, Miroslav (2013): Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz. In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s.: 15.

[14] Bůh Bohů. In:http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Pohansk%C3%A1_bo%C5%BEstva_Slovan%C5%AF

[15] Bohyně úrody. Tamtéž.

[16] Bůh bouře, úrody a Bůh Slovanů. Tamtéž.

[17] Bůh temnot: Tamtéž.

[18] Bůh světla a dobra: Tamtéž.

[19] Bůh hospodářství, války a věštby: Tamtéž.

[20] Bůh jara a hojnosti: Tamtéž.

[21] Bůh ohně a světla: Tamtéž.

[22] Bůh mrtvých: Tamtéž.

[23] Bohyně smrti a zimy: Tamtéž.

[24] Bohyně jara: Tamtéž.

[25] Bůh slunce: Tamtéž.

[26] Je pravděpodobně předobrazem mýtického Přemysla Oráče. In: http://www.moraviamagna.cz/tabulky/t20orac.htm

[27] Vládci, vojáci, úředníci, obchodníci, řemeslníci, zemědělci, …. In: Vepřek, Miroslav (2013): Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz. In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s 15.

[28] In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sedmipo%C4%8Detn%C3%ADci

[29] Hlaholice je i z dnešního hlediska moderním písmem, vytvořeným podle zásady: každá hláska má svůj znak (každý fonom má svůj grafém). Cyrilice byla vytvořena v Bulharsku na konci 9. století. In: Vepřek, Miroslav (2013): Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5, s.: 15.

[30] Jazyk, kterým v té době mluvili, Moravané se nazýval slovanským (praslovanština), teprve v nové době je staroslověnština, která se od něj příliš nelišila, vnímána jako zvláštní jazyk. Tamtéž: s.: 14.

[31] V roce 868…. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[32] Blatenské knížectví (Panonie) – Kocel (původním jménem Gozil) byl synem Pribinovým.

[33] 14. února 869. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[34] Roku 869. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[35] V roce 870 se ale Svatopluk spojil s východofranskou říší proti Rostislavovi a své nitranské knížectví svěřil pod ochranu Ludvíku Němci. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_II._N%C4%9Bmec

[36] Podle Annales Fuldenses…. In:  moraviamagna.cz/kroniky/k_re890.htm

[37] Fuldské letopisy: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. In:  moraviamagna.cz/kroniky/k_re890.htm

[38] Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku svatořečila sv. knížete Rostislava, jakožto iniciátora cyrilometodějské misie, v roce 1994, a ke kanonizačnímu aktu se připojily i ostatní světové pravoslavné církve.

[39] Snad v klášteře sv. Jimráma v Řezně. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[40] Patrně do Ellwangenu. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[41] Ludvík Němec svěřil správu nad slovanským státem franským markrabím Vilémovi a Engelšalkovi. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[42] Roku 873. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[43] Roku 874. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[44] Bula Industrae tuae. In: spcp.prf.cuni.cz/dokument/industr.htm

[45] Nevěděl v té době, že Konstantin – Cyril je již několik let mrtev. In: Vepřek Miroslav (2013) Cyrilometodějský literární a jazykový odkaz. In: Krok, Kulturní revue Olomouckého kraje 2013, 10. Ročník, číslo 5.

[46] Roku 882 zanechal opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[47] Proglas: "Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky. In: http://www.moraviamagna.cz/texty/t_progla.htm

[48] Krátce na to „šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let. In: http://www.moraviamagna.cz/texty/t_zm_k05.htm

[49] Pludek, Alexej (1979): Český král Karel, Panorama Praha, II. vydání, ss.: 61 a 69.

[50] In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

[51] Páni z Horky (někdy též z Horek - Horečtí z Horky - de Horka - de Monte) jsou jedna z nejstarších moravských erbovních rodin, připomínaných už od 13. století. Roku 1641 byli Horečtí z Horky povýšeni do panského stavu a 11. prosince 1653 vzati mezi jeho starožitné rody. Pustimír z Horky - bratr Sudimíra, založil Pustiměř u Vyškova. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_Horky

 

 Významné osoby

Před 70 lety byl popraven Rudolf Pohl

 

Rudolf Pohl se narodil v Olomouci dne 8. března 1912, působil v armádě, později jako úředník. V Pustiměři našel po válce svoji manželku a narodila se mu zde dcera. V místě působil jako náčelník Sokola, aktivní byl v Národně socialistické straně.

Vít Pospíšil potvrzuje: „Rudolf Pohl byl aktivní činovník Sokola a dokonce jeho náčelník. Rudolf Pohl jako voják z povolání převáděl přes hranice vojáky, kteří šli bojovat proti nacismu. Byl zadržen gestapem a prodlel asi šest let pekla v Dachau. Přežil jen díky svému pevnému zdraví a vrátil se v roce 1945 vyhublý domů. Po krátkém zotavení se pustil do opravy sokolovny, (původním povoláním byl stavební technik). Je to především jeho zásluha, že za války rozbitá sokolovna mohla brzy sloužit svému původnímu záměru.

Když se v roce 1948 komunisté násilím dostali k moci, veřejně protestoval. Měl na to plné morální právo, vzhledem k útrapám, které prožil v nacistickém koncentráku pro svoji vlast.“ [1]

 V roce 1949 byl zatčen komunistickou bezpečností. V procesu před Státním soudem v Brně ve dnech 27. února až 2. března 1951 byl Rudolf Pohl odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga). Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. Bývalým státním soudem odd. Brno bylo v tzv. akci „Tábor“ či „9909 UVO“ odsouzeno 170 osob.[2] V rámci přešetřování případu v roce 1956 uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi. Soudkyně údajně ještě ve věci intervenovala u bezpečnostního referenta krajského výboru KSČ, ovšem neúspěšně.[3], [4]

A právě také jeho poprava je příkladem klasické justiční vraždy.[5]

 

 Bezprostředním důvodem k zatčení Rudolfa Pohla a dalších mladých mužů byl nesouhlas s politikou jedné strany vyjádřený narušením výzdoby vesnice u příležitosti IX. sjezdu Komunistické strany Československa.

Podle obžalovacího spisu Okresní prokuratury ve Vyškově[6]:  „Josef Snídal, Arnošt Radomil, Jaromír Pospíšil, Vladimír Závodný a Rudolf Štolfa při výzdobě obce k IX. sjezdu KSČ společně odstranili se stožáru vlajku SSSR, z které pak Arnošt Radomil s Josefem Snídalem odpárali pěticípou hvězdu, kladivo a srp, tedy veřejně odstranili, a Arnošt Radomil s Josefem Snídalem též poškodili symbol spojeneckého státu v úmyslu projevit opovržení spojeneckému státu a nepřátelské smýšlení o něm. Arnošt Radomil při téže příležitosti vlajku v ceně cca 600 Kč, patřící KSČ v Pustiměři, si odnesl domů, tedy odňal pro svůj užitek cizí věc movitou v hodnotě v hodnotě 1500,-Kč, 6000,- Kčs nepřevyšující, z držení  bez povolení KSČ v Pustiměři. Vít Pospíšil, Karel Kolařík a Stanislav Koutný při výzdobě obce k IX. sjezdu KSČ společně odstranili s komínu cihelny státní vlajku, tedy veřejně odstranili symbol republiky v úmyslu projevit opovržení republice a nepřátelské smýšlení o ní, látkovou transparentu v ceně 600 Kč, patřící střední škole v Pustiměři, umístěnou  nad  jejími dveřmi, kterou pak Vít Pospíšil doma spálil. Tedy veřejně popuzovali k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů, protože jsou stoupenci lidově demokratického řádu republiky. Tím spáchali: Josef Snídal, Arnošt Radomil, Jaromír Pospíšil, Vladimír Konečný a Rudolf Štolfa[7] přečin hanobení spojeneckého státu podle paragrafu 42 odstavce 3 zákona č 231/ 48 sb., Arnošt Radomil přestupek krádeže podle paragrafu 460 trestního zákona, Vít Pospíšil, Karel Kolařík a Stanislav Koutný „přečin hanobení republiky podle paragrafu 4/č. 1 odstavce a 2/ č. 2 zákona č 231/ 48Sb a přečin popuzování podle paragrafu 26 odstavce2 zákona č. 231/48 Sb. [8]

Tak se odsouzení dostali do zájmové sféry Státní bezpečnosti.[9]

 

Tabulka č. 1: Zájmové osoby, které se také nacházely v hledáčku STB a podařilo se je dohledat.

Jméno	Číslo svazku	Datum narození	Místo narození	Státní příslušnost	Datum zavedení
Rudolf Pohl	V-2669	8. 3. 1912	Olomouc	Československo	22. 9. 1964
Karel Altman	V-2669	26. 1. 1922	Drysice	Československo	22. 9. 1964
Vojtěch Indrych	V-2669	8. 2. 1901	Německé Prusy	Československo	22. 9. 1964
Karel Kolařík	V-2669	28. 1. 1922	Pustiměř	Československo	4. 11. 1969
Vladimír Konečný	V-2669[10]	6. 2. 1929	Pustiměř	Československo	4. 11. 1969
Jaromír Pospíšil	V-2717[11]	16. 7. 1927	Pustiměř	Československo	8. 1. 1970
Vít Pospíšil	V-2669	12. 6. 1923	Pustiměř	Československo	8. 1. 1979
Arnošt Radomil	V-2669	26. 3. 1929	Německé Prusy	Československo	18. 6. 1969
Josef Snídal	V-2669	9. 4. 1929	Německé Prusy	Československo	1. 1. 1955

Ze samotného záznamu v EZO nelze ve většině případů dohledat konkrétní důvod, proč dotyčnou osobu StB evidovala.[12]

V dokumentech STB se kromě relevantních informací vyskytovaly i informace zavádějící, které ztěžovaly orientaci v předkládaných faktech. Například Rudolf Pohl se do svazků dostal více než pět let po své popravě. Vzhledem k tomu, že ve svazku není uvedeno, proč byl zájmovou osobou až po své smrti, můžeme jen hádat význam zájmů STB kolem jeho osoby. V předložené tabulce vidíme některé z obžalovaných v procesu s Rudolfem Pohlem, ostatní se nepodařilo dohledat.

 Tato jednotlivá akce nebyla dostatečným důvodem k začlenění těchto účastníků do III. odboje. Plné rehabilitace se například Vítu Pospíšilovi dostalo až po pádu komunistického režimu, kdy byl usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 7. 1990 m sp. Zn. Rt 37/90, rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb,: O soudní rehabilitaci.

Během vyšetřování činnosti Rudolfa Pohla nejprve vyšetřovatelé řešili otázku výzdoby Pustiměře. Teprve později ho začali spojovat s organizací Světlana – Jarmila. Organizace Světlana byla protikomunistická odbojová skupina působící na Moravě v letech 1948–1952. Název organizace je odvozen od jména dcery Josefa Vávry-Staříka[13] (zakladatel organizace). Skupina byla složená především z bývalých partyzánů a zabývala se šíření ilegálních tiskovin, ukrýváním lidí, kteří byli pronásledování režimem, a náborem nových členů. Organizace a její činnost však byly od počátku sledovány Státní bezpečností. Ta navíc dokázala do organizace infiltrovat své agenty a tím celou skupinu rozbít.[14]

Kromě získávání nových členů také interpelovali na vybrané činitele autoritativního režimu jedné strany. Tyto činitele nabádali k zamyšlení letáky[15], které jim byly předávány do jejich domovů. S jedním z těchto letáků, který byl objeven v Zelené Hoře, byl spojován i Rudolf Pohl. Tak byl obviněn ze spolupráce s Petrem Křivkou, jedním budovatelů ilegální odbojové organizace Světlana, potažmo Světlala-Jarmila na Moravě. První schůzka k zahájení již vědomé ilegální činnosti, na které se měly propojit různé linie předchozího předběžného vyjednávání, probíhala již za účasti dvou nezávislých zdrojů StB. Ta usměrňovala formování skupiny (později nesla název Ústřední vedení odboje, ale měla i jiná označení) tak, aby se jejím „velitelem“ stal právě Křivka. Ten přijal úkol budovat ilegální organizaci zodpovědně a v důsledku toho si patrně odchod za hranice rozmyslel. Nevědomě se tak podílel na konstruování rozsáhlé volavčí sítě s několika centry na jižní Moravě[16]. Již v létě 1949 přistoupila StB k prvním zatýkáním, jelikož organizace se rozšiřovala tak dynamicky, že pro ni bylo obtížné ji celou kontrolovat a řídit… Zpráva generálního prokurátora konstatovala, že pokud by soud zohlednil podíl StB na jejich aktivitách, nemohli by obžalovaní být odsouzeni za velezradu a vyzvědačství - retributivní[17] trestné činy [18], nýbrž jen za spolčení (či „nedokonaný“ čin velezrady a vyzvědačství) s výrazně nižšími tresty. Obnovení řízení však prokurátor vzhledem k již vykonaným trestům smrti v případě Petra Křivky a Rudolfa Pohla označil za „neúnosné“ a navrhl, aby z 62 odsouzených, kteří byli v té době stále vězněni, bylo 18 podmínečně propuštěno na svobodu a 36 navrženo k prezidentské milosti. Trestní postih příslušníků Státní bezpečnosti nenavrhl s odůvodněním, že tito příslušníci byli již odsouzeni v souvislosti s vyšetřováním nezákonných postupů v jiné kauze v roce 1953. Žádný postih se nedotkl ani tehdejšího prokurátora a soudců – podle zprávy prokurátor žalující v případu Křivka a spol. sice o zapojení StB věděl, ne však ve smyslu provokace (o této skutečnosti se měl dozvědět v roce 1952) a soudci o „operativním pozadí“ nevěděli vůbec.[19]

V článku „Poslední dny před popravou s Rudolfem Pohlem“  Radomír Hrbek v rubrice Svědomí popisuje hodiny a minuty jeho konce života v kontextu poválečných společenských změn v Československu: „V tomto článku bych chtěl s úctou vzpomenout na Rudolfa Pohla z Pustiměře, který byl před čtyřiceti lety popraven. Brno Cejl, bývalý klášter, byl Němci zabrán a proměněn ve vězení. Rokem 1948 byl opět proměněn v místo lidského utrpení, odkud po vynesení rozsudku odjížděly transporty od koncentračních uranových táborů a do dalších smutně proslulých míst naší republiky.

Bohužel Rudolf Pohl nebyl z těch vyvolených, aby byl zařazen do některých transportů. Jeho osud dostává podobu již v kobce číslo třináct mezi spoluvězni, kteří s ním prožili poslední dny před popravou. Jeho trestná činnost neodpovídala trestu smrti, avšak od jeho zatčení bylo zdůrazňováno, že Pohl musí být oběšen. Tak se také stalo. Senát vynesl trest smrti. Nejvyšší soud v Praze, kam byl osobně eskortován, rozsudek potvrdil. U nejvyššího soudu bylo vysloveno, že Pohl “prý“ se během eskortování do Prahy pokusil o útěk. Byl to výmysl, možnost útěku byla naprosto vyloučena. Byla to pouhá záminka u soudu v Praze k opětovnému vyslovení trestu smrti.

Již příchodem na Cejl bylo nápadné, že jediný Rudolf Pohl byl převlečen do vězeňského mundůru ještě před soudem. Vězňové byli převlečeni po vynesení rozsudků, a to až na příslušných táborech či věznicích, kde se odpykával trest. Rudolf Pohl však civilní oblek musel odevzdat, čímž již tímto skutkem bylo rozhodnuto na vyšších místech o jeho osudu. Pro oba dva soudy jsem Pohlovi půjčil svůj civilní oblek, což Ruda přijal s velkou skromnou vděčností, protože chtěl u soudu vypadat důstojně.

Dny od vyslovení trestu smrti u nejvyššího soudu se vlekly pomalu. Zůstávala jen jediná naděje, udělení milosti prezidentem. Ale ortel byl vysloven při samotném počátku, což bylo vedeno v přísné tajnosti.

Život v kobce probíhal běžným vězeňským tempem, v práci pletení vložek do bot. Alespoň v práci se zapomínalo na úmorný hlad a chladné a vlhké prostředí Cejlu. Spalo se na kavalcích i na zemi, podle toho, jak byl velký přírůstek k odsunu. Jediný Rudolf Pohl od potvrzeného rozsudku v Praze musel spát na dubovém stole uprostřed kobky, aby na něho bachař mohl po celou noc vidět otevřeným okénkem.

Po celou dobu byl statečným. Co však muselo projít hlavou i srdcem nevinného Rudolfa Pohla, nikdo nevěděl.

Dny se vlekly tíživě jako nevyléčitelná nemoc.

Nastal onen osudný večer. Rozevřely se dveře kobky a z úst ředitele za doprovodu bachařů bylo vysloveno jméno Rudolf Pohl. Všichni jsme věděli, co bude následovat. Ten večer se nedá vymazat z paměti. Celý prostor byl zaplaven smutkem i hněvem. Ruda odcházel v plném rozkvětu života, ve 39 letech. Odcházel s úsměvem hrdiny, se stiskem ruky a se slovy “Pravda zvítězí!“

Spoután v železech byl odveden do cely smrti, kde měl povolenou návštěvu svých nejbližších. V ranních hodinách 14. června 1951 skončila na šibenici opět jedna z obětí padesátých let Rudolf Pohl.

Kdo nese vinu za jeho život a za životy ostatních? Nadřízené orgány, soudci, nebo SNB[20]? Nebo všichni společně, kteří poslouchají státní kolos, jemuž přísahali příslušnost a mlčenlivost? Tímto způsobem se vždycky brání zločinci před spravedlností, před pravdou. Byl to mravní i právní zločin vědomě spáchaný na lidech, byla to barbarská zatemněnost, ale také promyšlený plán zardousit ohavným způsobem poslední existující mravní a duchovní ideu člověka.

Nelítostné a negativní rysy diktatury procházely celým společenským životem. Před veřejností byly utajovány ukrutnosti. Zlo však nebylo dílem jedince. Křivdy se rodily nedostatkem společenské civilizace, která spoléhala na onu právě neopakovatelnou zločinnost ukrutnost, posedlost a prolhanost, vznikaly z politické a náboženské nenávisti. Diktatura nemohla strpět ve své blízkosti žádnou demokracii, žádnou svobodu. Proto zvláště vězeň v diktatuře nebyl odsouzen jen ke ztrátě svobody, ale mnohdy ke ztrátě samé existence člověka. Proto musel zemřít i Rudolf Pohl.“  

Rudolf Štolfa mladší přidal nezapomenutelný zážitek ze svého věznění na Cejlu, kde si odpykával trest spolu s ostatními za narušení výzdoby obce u příležitosti IX. Sjezdu KSČ v Praze: „Asi dva týdny před odpykáním mě vyměřeného trestu odnětí svobody jsem byl v doprovodu bachaře nakupovat proviant do města. Šli jsme průjezdem a tam jsem je viděl, všechny tři ty popravené. Mezi nimi ležel i Rudolf Pohl. V průběhu trestu jsem ho zahlédl asi jen dvakrát. A teď tam ležel. Na tvrdé studené zemi. A s ním Jan Křížan z Branky u Valašského Meziříčí a Dr. František Boháč z Brna. Leželi tam stále, i když jsme se vraceli z nákupu. Nebyl jsem sám, kdo je tam viděl. Měli jsme si dobře zapamatovat, jak dopadneme, když nebudeme podporovat naše vedení, jehož představitelé jsou jen ti jediní, kteří vědí, jak se musíme chovat…. Nebyl to pěkný pohled.“ On celou akci vlastně zmeškal, přesto byl odsouzen na 10 měsíců, prý pro „vědomí akcí“.

Dnes odvahu Rudolfa Pohla protestovat proti autoritářskému režimu připomíná pamětní deska, kterou nechali zhotovit zastupitelé Obce Pustiměř, z nichž někteří byli v minulosti členy strany, jež reprezentovala právě tento režim.

Internetová stránka Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i ji představuje takto: „Deska z černé žuly se zlatým písmem je umístěna v budově sokolovny, kde Rudolf Pohl v poválečných letech vykonával funkci náčelníka místní sokolské organizace. Deska byla odhalena v roce 2006 a jejím iniciátorem i investorem byla obec Pustiměř.

Rudolf Pohl (1912–1951) působil v letech 1934–1939 v armádě, po neúspěšném pokusu o odchod do zahraničí byl celou válku vězněn v koncentračních táborech. Po návratu se přestěhoval do Pustiměře, pracoval jako technický úředník a vstoupil do národně socialistické strany. Byl zatčen 18. srpna 1949 jako jeden ze spolupracovníků rotmistra Petra Křivky (viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi) a v procesu před Státním soudem ve dnech 27. února až 2. března 1951 v Brně odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga)[21]. Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. V rámci přešetřování případu v roce 1956 (viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi) uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi. [22]

Rudolf Pohl byl zcela soudně rehabilitován až v roce 1990 – už posmrtně. Soudkyně, která dobře věděla, že posílá na smrt nevinného člověka, už nežije. Zemřeli i ti, kteří podle očitého svědectví – jako pozvané obecenstvo, mezi nimi byli i komunisté z Pustiměře – s pobavením sledovali, jak rozsudek smrti a tresty dlouhých vězení pro jejich spoluobčany lámou životy manželek a příbuzných odsouzených, mezi nimi Karla Altmana, rolníka z Drysic - 10 roků, Františka Bartoška, při hospodářství v Zelené Hoře - 5 roků, Jana Janského, učitele střední školy z Pustiměře -  5 roků, Vojtěcha Indrycha, malíře pokojů z Německých Prus  - 15 měsíců. 

Paradoxem doby jako memento pro budoucí zůstává vyznání soudkyně, která poslala na smrt nejen Rudolfa Pohla. Zdeněk Svoboda ze skupiny Bohuslav Koukal a spol., kterou tato soudkyně rovněž soudila, vypovídá: „Tato paní Dohnálková v roce 1968 nebo 1969 požádala o setkání a rozhovor Slávka Koukala, který byl vedoucím naší skupiny a na kterého si jistě dobře pamatovala z onoho roku 1949. Vypravovala mu: „Měla jsem jediného syna, který studoval na gymnáziu. Já dělala stále soudkyní u Státního soudu. Syn mne ale prosil, abych toho nechala a svou žádost několikrát opakoval. Nakonec, když jsem na to nereagovala, vzal si život“. Až tato osobní tragédie pohnula svědomím ženy, která ve jménu satanského komunismu posílala lidi na smrt. Ale jejímu synovi ani k smrti odsouzením to už život vrátit nemohlo“....[23]

 

Podle zdrojů uvedených v textu a v poznámkách zpracovala:  Mgr. Anna Hrozová

Obrázek 1: Rudolf Pohl. Zdroj: Soukromý archiv Anny Pospíšilové.

Obrázek 2: Poznámky Rudolfa Štolfy mladšího k životu Rudolfa Pohla. Zdroj: Soukromý archiv Rudolfa Štolfy mladšího.

Obrázek 3: Látalův obchod průmyslovým zbožím, pan Látal vpravo. Byl to velice zdatný obchodník, který snesl zákazníkovi „k nohám modré z nebe“. Zdroj: Štolfova fotokronika.

Obrázek 4: Leták odbojové organizace Světlana-Jarmila. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btlana_(odbojov%C3%A1_skupina).

Obrázek 5: Rudolf Pohl. Fotografie pořízená při nástupu do vězení. Zdroj: http://tretiodboj.sdruzenipamet.cz/index.php/cs/treti-odboj-na-jizni-morave/obeti-rezimu/popraveni-politicti-vezni/popraveni-na-jizni-morave/30-pohl-rudolf.

Obrázek 6: Rudolf Pohl.  Zdroj: http://tretiodboj.sdruzenipamet.cz/index.php/cs/treti-odboj-na-jizni-morave/obeti-rezimu/popraveni-politicti-vezni/popraveni-na-jizni-morave/30-pohl-rudolf

Obrázek 7: Brno plánuje za půl miliardy opravit káznici Cejl. Vzorem je muzeum Stasi v Drážďanech.  Zdroj: https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/images/1773992-f201602030569501.jpeg, Brno plánuje za půl miliardy opravit káznici Cejl. Vzorem je muzeum Stasi v Drážďanech — ČT24 — Česká televize (ceskatelevize.cz). Foto Blesk - Jiří Nováček, Vojenský historický ústav Praha, František Kressa: Káznice Cejl. Nejponuřejší místo v Brně, s výhledem na popravčí dvůr.

Obrázek 8: Jedna z cel na Cejlu v Brně. Zdroj: 1639159-veznice-cejl-02.jpg (1180×787) (ceskatelevize.cz).

Obrázek 9: Ručně psaná poznámka pana Rudolfa Štolfy mladšího připomínající poslední setkání s Rudolfem Pohlem. . Zdroj: Soukromý archiv Rudolfa Štolfy mladšího.

[1] Vyškovské noviny listárna 13. prosince 1996.

[2] Třetí odboj - Pohl, Rudolf (sdruzenipamet.cz).

[3] Zdroj: pametnimista.usd.cas.cz/pustimer-pametni-deska-rudolfu-pohlovi.

[4] Dvořáková, Zora: Z letopisů třetího odboje. Archiv dokumentačního střediska Konfederace politických vězňů. Archiv autora: Autor: Ing.Miloš Slabák, Lektor: JUDr.Jan Pospíšil, Rok vydání: 1995, ISBN 80-85867-54-0.

[5] Zápis pořízený 29. 8. 1956 se soudkyní Dohnálkovou, která ač o vině R. Pohla nebyla přesvědčena a rozsudku smrti se bránila, byl pořízen při revizi procesu v roce 1956.

[6] Okresní soud ve Vyškově došlo 18. XI. 1949. Záznam obžalob St 607/49 okresního soudu ve Vyškově /p. předsedovi senátu/  T Zastoupený/ napsáno rukou/.

[7] Rudolf Štolfa byl odsouzen, přestože akci zmeškal. „Prý akci nenahlásil.“ Rozhovor s Rudolfem Štolfou.

[8] Navrhuji: Předvolati k hlavnímu přelíčení svědky … a  čísti u hlavního přelíčení trestní oznámení a osobní výkazy obviněných. Ve Vyškově dne 15. 11. 1949, Správce úřadu Provazník vlastní rukou podepsal….Zdroj: Okresní soud ve Vyškově došlo 18. XI. 1949. Záznam obžalob St 607/49 okresního soudu ve Vyškově /p. předsedovi senátu/  T Zastoupený/ napsáno rukou/.

[9] StB.

[10] StB Brno.

[11] StB Ostrava.

[12] Zdroj: http://www.svazky.cz/sekce/Databaze_EZO.

[13] Podle Zdeňka F. Šedivého a jiných autorů, např. Jaroslava Pospíšila, odešel Josef Vávra-Stařík do zahraničí z pověření komunistické strany, konkrétně gen. taj. KSČ Rudolfa Slánského. Jeho úkol byl sledovat a rozvracet politický exil, dále potom připravit zmiňovanou akci. Zdroj: https://wayback.webarchiv.cz/wayback/20130916174413/http://www.ustrcr.cz/cs/karel-zamecnik

[14]Zdroj:  Světlana (odbojová skupina) – Wikipedie (wikipedia.org).

[15] Letáky. Zdroj: LIŠKOVÁ, Michaela. Organizace Světlana. Studie o působení protikomunistické odbojové skupiny na Zlínsku v letech 1948 - 1952 [online]. 2011 [cit. 2013-06-11]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Vladimír Černý. Dostupné z: <http://theses.cz/id/3s8ss0/>.

 

[16] Zdroj: http://www.pametnimista.usd.cas.cz/brno-pametni-deska-petru-krivkovi/.

[17] Liška, Otakar a kol. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PČR, 2006. 294 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 2. ISBN 80-86621-09-X. s 20.

[18] V Československu je po skončení druhé světové války známo tzv. retribuční zákonodárství, založené na kontinuitě československého práva a zákonu na ochranu republiky z roku 1923. Roku 1945 byly díky tomu vydány a následně realizovány tři dekrety presidenta republiky, označované také jako retribuční:
• Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret).
• Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 17/1945 Sb., o Národním soudu.
• Dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret).
Součástí retribučního zákonodárství byl také ústavní dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 137/1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční. Na Slovensku se ale postupovalo podle vlastního nařízení Slovenské národní rady ze dne 15. května 1945, č. 33/1945 Zb. n. SNR, o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Zdroj: retributivní justice - Bing .

[19] Zdroj: http://www.pametnimista.usd.cas.cz/brno-pametni-deska-petru-krivkovi/.

 

[20] Sbor národní bezpečnosti.

[21] Otto Šling byl předválečným komunistou a účastníkem občanské války ve Španělsku. Během 2. světové války pobýval v Anglii. V červenci 1945 se stal krajským politickým pracovníkem v Brně a od roku 1949 v Brně působil jako krajský vedoucí tajemník KSČ.

V politické práci byl velmi aktivní a nápaditý, snažil se být ve všem první. Proto byl považován za nejlepšího krajského tajemníka a dáván ostatním za vzor, i když se při prosazování svých záměrů choval bezohledně. Projevovalo se u něho diktátorství, pronásledoval své kritiky a měl sklon k nezákonnostem. Byl tvrdý nejen k členům strany, ale také k občanům.

[22]Zdroj: www: pametnimista.usd.cas.cz/pustimer-pametni-deska-rudolfu-pohlovi.

[23]Zdroj: http://pustimer-farnost.cz/2009/4_2009.pdf.